Polibky radosti

Nevím, jak kdo prožívá návraty. Určitě záleží, kam se vracíme. Vracel jsem se do křesťanského sboru kam patřím. Vlastně bych měl napsat vraceli, protože se návrat týkal i mé drahé polovičky. Každý víkend totiž trávila se mnou. Naše nepřítomnost sice nebyla nějak dlouhá, ale to, co jsme prožili, nám ji jakoby znásobilo. Ve sboru jsme, se dvěmi výjimkami, nebyli pět měsíců. Moc se nám sice nechtělo být středem pozornosti, ale touha vidět se s lidmi, kteří pro nás tolik udělali, byla silnější.

Sbor byl naplněn k prasknutí. V první chvíli jsem si sobecky pomyslel, že kvůli mně ;-). O chvilku později jsem však byl uzemněn, když jsem se dozvěděl, že je slavnost památky večeře Páně. Naše přítomnost se nedala utajit. Už i proto, že jediná volná místa byla úplně v první lavici. Než jsme se tam usadili, už o nás věděl celý sbor. Nejdříve jsme se přivítali s těmi nejbližšími. Už zde padly první polibky. Za chvíli přicházely další a další. V uličce se dokonce vytvořila řada. Tolik polibků a objetí jsem snad za celý život nedostal. Škoda, že jsem musel počkat, až onemocním. Po očku jsem se díval na ženu, ale měla oči zalité slzami, tak naštěstí nic neviděla. A kdyby, viděl jsem taky nějakou pusu i na její tváři ;-).

Dostal jsem také příležitost celému sborovému shromáždění poděkovat. Moje žena i její rodiče si nebyli jisti, jestli to bez přípravy zvládnu. Je sice pravda, že jsem na to nebyl přichystán. Jak jsem se ale měl připravit?  Kdybych si to napsal, neuměl jsem si to přečíst. Nazpaměť jsem se to taky nemohl naučit, protože jsem měl jen krátkodobou paměť. Takže co budeme odkládat. Budu mluvit z patra. A v krátkém příspěvku jsem všem poděkoval za jejich všestrannou pomoc, které se naší rodině od nich dostalo od počátku mého onemocnění mozkovou příhodou.      

Uvědomil jsem si, jak je úžasné, že patříme do takového společenství. To nejsou jen známí, ale skutečně lidé, kterým člověk leží na srdci. Vždyť někteří, a nebyly to jen sestry, od radosti, že nás vidí, plakali. Žena říkala, doufám že z legrace, že už tam nepůjde, že plakat může doma. Člověk si uvědomil, že sbor je skutečně jako rodina. Boží rodina. 

Odpoledne jsme si odpočinuli a večer jsme šli do sboru ještě jednou. Byl tam koncert křesťanské skupiny Šeptem. Získala si mě od první písničky. Hudba byla bohatá, pestrá a vtipná. To je styl, který bych mohl poslouchat pořád dokola a stále mě bude překvapovat a obohacovat. Žena, když viděla moji radost mi na památku koupila jejich poslední cédéčko. Nedali byste ji pusu?