Mám kamaráda, který má zrakovou poruchu. Chodil do základní školy pro zrakově postižené. Protože u nás ve městě ,taková škola nebyla, musel na internát do Brna. Když přijel domů, navštěvovali jsme se. Spojovala nás láska k hudbě. V neděli jsme jezdili na velkou burzu, kde jsme kupovali gramofonové desky (LP). Byli jsme ochotni za ně dát hříšné peníze. Když přešel na střední školu pro zrakově postižené do Prahy, naše cesty se rozešly. Vídávali jsme se, ale jen sporadicky. Zrak se mu stále zhoršuje. Dnes už vidí asi jen 1% zorného pole. Nedávno byl u nás. Byli jsme se taky projít. Když jde se svojí ženou vůbec byste na něm nepoznali, že je slepý. A co mi úplně vyrazilo dech, když mi řekl, že taky jezdí na kole. Uff.
Bylo to přesně sedm měsíců od doby, kdy jsem onemocněl. Protože jsem špatně viděl, objednala mě žena k očnímu. V čekárně mě zaujal plakát se zrakovými poruchami. Kromě krátkozrakosti, kterou mi zjistili už v dětství, mi to nic neříkalo. Doktorce jsem řekl, co mě postihlo a s čím přicházím. Po běžném vyšetření mě taky posadila na perimetr (přístroj, na kterém se zjišťuje rozsah zorného pole). Na závěr mi řekla, že mozková příhoda mi postihla pravou polovinu zorného pole u obou očí.
„Chcete říct u pravého oka,“ opravím ji.
„Ne, říkám u obou očí. To jste nevěděl?“ a ukazuje mi grafický záznam vyšetření.
„To je pro mě novina. Myslel jsem, že je postiženo jen pravé oko.“
„Hm.“
„A za jak dlouho se to uzdraví?“ nevzdávám to.
„No, vzhledem k tomu, že jste už“ podívá se do papírů „sedm měsíců po příhodě, tak se zlepšení nedá očekávat.“
„Ale určitě existují nějaké výjimky,“ jako tonoucí hledám stéblo.
„Já jsem se s tím ještě nesetkala. Je mi líto.“
Uvidíme, řekl jsem si v duchu.
V čekárně jsem si znovu prohlédl zrakové poruchy. Byla tam.
Byla to pro mě rána. Při vzpomínce na slepého kamaráda, jsem si však řekl, že on vidí jen 1% a žije, pracuje. Dokonce má lépe vyvinuté některé smysly, než většina lidí. Mně zůstalo 50krat víc. Proč bych se s tím nenaučil taky žít?
