Do Prahy jsem vždy jezdil rád. Ať jako turista nebo za prací. Vlastně i nerad, a to tehdy, když jsem tam u železničního vojska jel bránil naši socialistickou vlast. Na dovolenou a za prací to bylo mnohem zajímavější. Jezdil jsem tam co druhý týden. V období uzávěrek nebo vyúčtování projektů častěji. Teď jsem se tam rozjel po šestiměsíční přestávce
Moje drahá polovička mi zajistila úplný komfort. Nemusel jsem se starat vůbec o nic. Od jízdenek až po svačinu. A aby měla opravdu jistotu, že nenastoupím do jiného vlaku a neodjedu někam jinam, zajistila mi i doprovod. Trochu se ji divím. Vždyť kdybych odjel někam, neznámo kam, cestu domů bych už nenašel a mohla mít ode mě pokoj. Dokázal jsem totiž zabloudit i doma. Stávalo se mi, když jsem jel někam poprvé, že jsem nevěděl kudy kam. Stál jsem před neřešitelným úkolem. Je to doprava? Nebo doleva? V hlavě vůbec nic nenaskočilo. Když jsem se chtěl zeptat okolo jdoucích, nevěděl jsem, na co se ptát.
Proto byl vymyšlený plán přesunu. Na nádraží mě zaveze žena autem, vlakem pojedu s tchánem a v Praze nás vyzvedne jeho brácha a zaveze nás do nemocnice, kde jsem měl vyšetření prodělat. Přesun dopadl nad očekávání.
Po ubytování jsem prošel znovu všemi možnými vyšetřeními. Jednou po obědě jsem šel do tunelu na magnetickou rezonanci. Trvala asi půl hodiny. Bylo to docela hlučné. Byl jsem zvědav, jestli v mozku nastaly nějaké změny z doby, kdy jsem ji prodělal hned po CMP. Zamrazilo mě, když mi řekli, že neokysličená část mozku se mírně zvětšila. Slíbili mi taky lumbální punkci. Oddechl jsem si, když od ní nakonec ustoupili. Nevím proč, ale z původního jednoho až dvou dnů se nakonec stál týden. Každý den jsem měl spoustu volného času, který jsem vyplňoval převážně chůzí.
Jednou za mnou přišla slečna z rehabilitace. Cvičila se mnou snad hodinu. Byl jsem zvědav, jestli ještě přijde. Možná mi to říkala, ale ta paměť. Přišla, hned druhý den. Tentokrát přišla s návrhem, jestli bych se nechtěl zapojit do studie, ve které testují techniku rozhýbaní postižené paže. Samozřejmě jsem to uvítal. Další den mě navštívila i s doktorkou a mladým magistrem. Změřili si schopnosti mé ruky a předvedli cviky, které budu každý den cvičit. Za měsíc ji budou chtít vidět. Mladá terapeutka je se mnou druhý den znovu prošla.
A nastalo loučení. V noci jsem se často budil. Že by cestovní horečka? Nebo soused, který celou noc pochodoval? Trvalo trochu déle, než přišel lékař, ale k mé radosti potvrdil, že si mě tam nenechají. V půl třetí už jsem měl přistavené auto, které mě zavezlo na nádraží. Tentokrát jsem jel sám. Cesta proběhla v klidu. Stevardka byla velmi milá. Dokonce mi při vystupování pomohla s taškou. Na nádraží už na mě čekali mí nejbližší. Měl jsem radost, že už jsme zase spolu a že mě nenechali odcestovat někam, neznámo kam, nevím sám.
