Nejdříve jsem měl rehabilitaci zaměřenou na schopnost chodit a soběstačnost v běžném životě. Koncem září, dva měsíce po cévní mozkové příhodě (CMP), jsem se rozhodl naučit se znovu číst a psát. Cesta k tomu měla být přes psaní deníku. Musel jsem se přeučit na levou ruku. Chtěl jsem si taky zapsat, co prožívám, abych si to někdy mohl připomenout, protože jsem měl jen krátkodobou paměť.
CMP mi postihla pravou polovinu zorného pole. Písmena mi nic neříkala a když začala říkat, tak se mi pletla a četl jsem něco jiného. Zajímavé bylo, že jsem většinou uměl správně psát, ale přečíst po sobě jsem už nedokázal. Často jsem musel někoho poprosit, aby mi přečetl, co jsem vlastně napsal a mohl tak navázat a neopakovat se.
Jednou v neděli mě žena vzala z léčebny na výlet. Cestou jsme se zastavili nakoupit. Protože jsme nevzali invalidní vozík, zůstal jsem v autě. Čekání jsem si krátil prohlížením velkoplošné reklamy a snahou rozluštit její text. Normálně člověk čte celá slova nebo několik slov najednou. Protože jsem je tak neviděl, četl jsem po písmenkách. Písmena se mi však pletla. A to nejen podobná jako malé b s d, ale i ta, která se nepodobala. Dokázal jsem však rozlišit písmeno od nějakého symbolu. Jaká byla moje radost, když jsem text po několika minutách rozluštil. Slovo za slovem. Než se manželka vrátila, přečetl jsem si ho ještě několikrát. A pak jsem reklamu přečetl i ji. Téměř plynule. Její radost byla neskrývaná. A moje taky. Bylo to velké povzbuzení pro další rehabilitaci.
Pokračoval jsem každý den ve čtení i psaní. Četl jsem nahlas krátké texty, kterými jsme obklopeni a postupně jsem přecházel na celé odstavce v útlých knížkách. Pod vedením logopedky jsem mohl cvičit jen několik minut v kuse. Delší čtení totiž zvětšovalo únavu a můj problém se nelepšil, ale naopak. Co jsem však přečetl, jsem si nezapamatoval.
Každý den jsem si zapsal, co jsem prožil. Od několika slov jsem se posouval k větám a odstavcům až jsem popsal několik stránek. Začínal jsem psacím písmem, ale později jsem přešel k hůlkovému, protože jsem ho po sobě dokázal lépe přečíst.
Když je člověk mladý a zdravý, ani si moc neuvědomuje činnost svého těla. Když ho ale začne něco bolet, třeba břicho, tak o něm ví až moc. Teprve, když jsem ztratil schopnost vidět pravou část obrazu a moje logopedka mi vysvětlila proč při CMP dochází k postižení obou očí a ne jen jednoho a proč se toto poškození nevrací do původního stavu, ale proč se dá naučit třeba znovu chodit nebo mluvit, opět jsem si uvědomil, jak je naše tělo složité a zároveň dokonalé.
