Lidé, kteří mě přes své onemocnění motivovali

V léčebně se člověk setká s různými lidmi a s různými osudy. Chtěl bych se zmínit o několika lidech, kteří mě oslovili na mé cestě po prodělané CMP (cévní mozkové příhodě). A to především svým pozitivním přístupem nebo  výjimečným onemocněním. Tyto příběhy jsem si v krátkosti poznamenal s tím, že si později vybavím jejich detaily. Moje paměť mi to však neumožňuje.

Žena jako bez rukou

Jednoho dne přijeli do léčebny mladí manželé. Byli přátelští a žena měla vždy na tváři úsměv. Jednou, když jsem čekal na proceduru a on na ženu, až ji procedura skončí, jsme se dali do řeči. Před čtyřmi lety měli autonehodu. V autě jeli čtyři. Tři byli připoutáni. Jen jeho žena ne. Těm třem se nic nestalo. Ona, i když neměla žádná viditelná zranění, však upadla do bezvědomí. Probrala se až po jedenácti měsících. Nemohla se pohnout ani mluvit. Když jsem se s nimi setkal, mluvila a chodila, ale nemohla hýbat rukama. Byla ve všem závislá na něm. Aby si člověk představil, jaké to je bez rukou, může si představit sám sebe ve všech činnostech, které musí vykonat sám. Od ranní toalety a hygieny, oblékání, přes přípravy jídla a jeho konzumace po úklid a různé koníčky. Oslovili mě svým pozitivním přístupem a trpělivostí.

Muž s ojedinělým onemocněním

Několik dnů jsem byl na pokoji s člověkem, který necítil nohy od pasu dolů. Občas se mu dostávaly do křeče, kterou uměl speciálním poklepem odstranit. Měl nemoc, se kterou se u nás lékaři vůbec nesetkali. Zkušenosti s ní měli ve Francii. Začali vyjednávat s pojišťovnou, aby mu tam uhradila léčbu. Během té doby zjistili, že někde v Čechách je lékař, který nějakou dobu ve Francii pracoval a kde se s touto nemocí setkal. Zkontaktovali se a začal ho léčit. Podařilo se mu postavit ho na nohy. Po nějakém čase, asi po roce, se mu však nemoc zopakovala a už se to nedalo napravit. Já jsem se s ním setkal v době, kdy ho učili samostatnosti při základních činnostech.

Od narození slepý a přestal chodit

Také zde byl slepý Vietnamec. Po dvaceti letech pobytu u nás uměl pěkně česky. Už si nevzpomínám, kdy se mu k jeho vrozené slepotě přidalo i ochrnutí dolních končetin. Oslovil mě svou dobrou náladou a slušností. Setkání s ním mi vždy dokázalo vyvolat na tváři úsměv.

Žena, která uměla tmelit

Nebo tu byla žena, taky na vozíčku, která dokázala s každým navázat kontakt. Měla dar spojovat lidi. Jednak svou výřečností, ale i smyslem pro humor. Brzy se kolem ní ve společných prostorách scházelo pět, deset i více lidí. Kdykoli, během dne, při čekání na procedury, nebo odpoledne po procedurách, jste tam mohli někoho potkat. Už z dálky byl slyšet smích. Když její pobyt skončil, bylo tu nějak ticho a prázdno.  Do mého odchodu se už taková skupinka nevytvořila.

Muž, který odmítl invalidní vozík

Taky tady byl muž, podobně jako já, po CMP. Když mu nabídli invalidní vozík, odmítl ho s tím, že odtud odejde po svých. I když jsem se v duchu smál jeho troufalosti, skutečně se mu to podařilo. Jako bývalý sportovec měl silnou vůli a nevzdával se. Později jsem se s ním a našim společným známým setkal u nás doma. Stále cvičil a ruku, která byla zprvu bez pohybu, už dokázal zvednout nad hlavu.

Takoví lidé mě hodně motivovali a byli mi příkladem. Přes svoji nemoc se nevzdávali a často kolem sebe dokázali šířit dobrou náladu.