V kadeřnictví se probere všechno možné, někdy i nemožné. Moje postižení zřejmé na první pohled vybízelo k hovoru. Přišla řeč na jednu sousedku, která prodělala mozkovou příhodu před 14 lety. V té době se ještě nekladl důraz na rehabilitaci ihned po příhodě a trombolýza (zprůchodnění ucpané cévy rozpouštěním krevní sraženiny) se teprve začínala objevovat. Její poškození mozku bylo takové, že zůstala na vozíčku. Žel.
Od kadeřnice mě kamarádka zavezla do Poruby, kde probíhaly osvětové přednášky na téma trénování paměti. To jsem vítal, protože to byl můj problém. Přednášeli lidé z kognitivního centra. Potěšilo mě, že jsem některé poznal. Nedalo mi, abych zde nepoložil otázku na vyléčení mého zraku postiženého mozkovou příhodou. Přednášející mi odpověděl, i když to nesouviselo s tématem přednášek, jednoznačně. „Mozek umí nahradit například činnost svalů, ale ne očí.“ Ani v literatuře nečetl jediný případ vyléčení. To mě dostalo. Pořád jsem si myslel, že určitě existuje nějaká šance. Ano, bylo by to možné, snad do jednoho možná tří měsíců po příhodě, ale ne po osmi.
Po návratu z přednášek, jsem se doma ani neohřál a jel k další doktorce. Tentokrát rehabilitační. Vyžádal si to revizní lékař. Mimo hlavní důvod návštěvy jsem i ji položil všetečnou otázku na uzdravení mého zraku. Potvrdila vyjádření lékařů před ní. Ale dala mi naději, když řekla, že tělo se novému stavu přizpůsobí a naučí se lépe využívat to, co mu zůstalo. Vzpomněl jsem si na slova mého slepého kamaráda.¹
Tehdy jsem definitivně přijal stav mých očí.
¹ viz článek Padesát je padesátkrát víc, než jedna
