„Volná neděle a já jsem se probudil o hodinu dřív než obvykle. Čtu si Nový zákon a v něm Lukášovo evangelium a dnes 6. kapitolu. To musela být úžasná doba. Tam, kde se objevil Ježíš, šly davy lidí. Nejen proto co říkal, ale i proto, že uzdravoval. Možná právě proto. A oni toužili po uzdravení. Toužili tak, jako já. A On je uzdravil. Věřím, že Bůh může uzdravovat dnes tak, jako před dvěma tisíci lety. Třeba i mě, když to bude jeho vůle.“ To jsem si do svého deníku poznamenal 21.dubna 2013. Právě jsem byl v lázních.
Nevím, co si kdo slibuje od pobytu v lázních. Určitě si každý přeje uzdravit se jako já, nebo aspoň zlepšení zdraví. Lázně nabízí celou řadu procedur, které k tomu pomohou. Ale lázně to nejsou jen léčebné procedury. Je to i spousta volného času, který si každý vyplňuje podle svých zájmů. Lázně nabízejí celou řadu možností, jak volný čas vyplnit. Jsou zde různé výlety po okolí, návštěvy kulturních akcí, večery s živou hudbou, a taky návštěvy křesťanských bohoslužeb. Každý si najde to, co ho zajímá.
O první „proceduře,“ kterou jsem si v lázních vytvořil, jsem psal v minulém článku. Druhá je chůze. Chůze byla oblíbená už u nás doma. Každé ráno jsem doprovázel svou ženu do práce. To jsme šli nejkratší cestou. Zpátky jsem se vracel kolem klidně protékající Ostravice. Byla to příjemná procházka. Zvlášť když vycházelo sluníčko a svítilo na orosenou trávu. V nově vybudovaném parku to byly tisíce zlatých kuliček, které se leskly a jako zázrakem držely na jejich špičkách.
V lázních jsem chodil a chodil. Věřil jsem, že tak pomohu navrácení citu v pravé polovině těla, o který jsem přišel při mozkové příhodě. Chodil jsem několik kilometrů denně. Nepatřil jsem sice mezi ty, kteří chodí za každého počasí, protože jsem neuměl skloubit nesení vycházkové hůlky a deštníku v jedné ruce (aspoň jsem měl výmluvu), ale za to jsem chodil dvoufázově.
Na svých procházkách po okolí jsem potkával různé lidi. Na jedné z prvních, ještě před polednem, kdy zbývalo několik minut k obědu, jsem se zastavil na kus řeči s asi sedmdesátiletým mužem. V kočárku uspával pravnoučka. „To děláte moc dobře, že chodíte,“ řekl, „takhle se uzdravíte.“ A vyprávěl mi, kolikrát měl v práci v dole úraz, a některé vypadaly beznadějně, a jak se z nich dostal právě díky pohybu. Když mi to říkal, jako by ke mně promluvil Bůh a chtěl mě povzbudit, ať se nevzdávám, ať se nedívám na druhé, jak rychle se uzdravují, ale ať vytrvám. Šel jsem kolem místa, kde jsme se potkali ještě mnohokrát, ale už jsem se s ním nikdy nesetkal.
Ženu tanečnici jsem ale vídal častěji. Tak zvláštně tančila. Když jsem ji míjel, začala se točit kolem mě. Tančila a usmívala se. Něco mi říkala, ale nerozuměl jsem ji. Vypadala šťastně ve svém světě. Bylo to asi její místo. Bylo pokreslené barevnými křídami. Snažil jsem se něco rozpoznat, ale kreslila nějaký vesmír. Svůj vesmír. Nenechala se odradit ani deštěm. Zase vytvořila vesmír nový. Den předtím jsem taky potkal ženu, která mávala rukama. Ta se ale rozcvičovala.
Z doby mých pracovních pobytů mimo domov jsme si se ženou zvykli telefonovat večer, až nám skončily naše povinnosti. Tady v lázních jsme na to navázali. Jednou mi přečetla článek našeho známého z Prahy, který zveřejnil na svých stránkách. Psal o návštěvě severní Moravy, kde se mimo jiné zmiňuje i o setkání se mnou. V článku mě oslovuje a přeje brzké uzdravení. Miky, děkuji Ti. Moc mě to potěšilo.
Mám dobrého kamaráda na jižní Moravě. Neváhal mě v lázních na severu třikrát navštívit. Provedl jsem ho mými oblíbenými místy. V blízkosti lázeňského parku jsme objevili kostel vyznavačů Abd-ru-shina. Překvapilo mě, kolik lidí tam pracovalo na zahradě. Vůbec jsem netušil, že se u nás někde scházejí. Na další návštěvu jsme si naplánovali bazén a vířivku. Jaké bylo naše zklamání, když odpoledne byl jen pro ženy. Nenechali jsme se však vyvézt z míry, sedli do auta a udělali si výlet do míst, kde můj kamarád strávil prvních dvacet let svého života. Při třetí návštěvě mě zavezl do místního sboru naší církve. Po skončení kázání za mnou přišlo několik lidí. Jedna sestra mi nabídla, že mi bude dělat taxi, abych se do sboru dostal, když budu chtít a jeden bratr mi řekl, že když se dozvěděl o mém onemocnění, začal se za mě každý den modlit. To mě dojalo. Vždyť jsme se ani neznali.
Po obědě přijela žena s klukama. Měl jsem radost, že je po třech týdnech vidím. Trochu jsem jim to v lázních ukázal a museli zpátky, aby stihla konec svých vycházek. Ještě pořád byla na nemocenské po prodělaném zákroku, operaci. Návštěva mě tak zmohla, že jsem usnul i přes sousedovu televizi. Když jsem se probudil, byl jsem strašně roztržitý. Viděl jsem to i na telefonech, které jsem potom měl i na rozhovorech, které jsem měl u večeře. Šel jsem brzy spát, a snad proto jsem se probudil už ve čtyři a už se mi nepodařilo usnout. Zase jsem byl unavený, jako bych ani nebyl po volné neděli. Únavu někdy větší, někdy menší jsem už pociťoval do konce pobytu. Jako by to prodloužení, o které jsem si zažádal, bylo nad moje síly.
Jednou při čekání na internet jsem si krátil čas listováním Práva, když mě zaujal článek o nové léčbě po mozkové příhodě. V parku mi jedna žena říkala, že sedí u stolu s mužem, který tuto rehabilitaci absolvoval. Podařilo se mi s ním setkat až před mým odjezdem. Vyprávěl mi o několikahodinové terapii pro postiženou ruku. A také to podstatné o ceně, protože ji nehradí pojišťovna.
Večer jsem si znovu četl Lukášovo evangelium. Tato kniha je mi velmi blízká. Znovu jsem si přečetl vzkříšení dcery představeného synagogy. Bůh může udělat to, co je mimo lidské možnosti. Vzkřísit mrtvého, nebo uzdravit nemocného. Co je těžší?
Příště: Byly lázně k něčemu?
