Země ve slevě

Že je Česká republika zemí slev a občané tohoto státu pravými přeborníky ve vyhledávání šikovných nákupů, to není nějaká zásadní novinka. Ale že tím úspěšně bojují proti inflaci, to je souvislost méně probíraná.

Přesto se dá bez nadsázky říct, že soustavné využívání slevových akcí má v boji s inflací význam srovnatelný s kroky národní banky či rozumnou fiskální politikou. Jakkoliv to zní možná trochu směšně, ekonomická teorie a ostatně i reálná praxe to dokazují naprosto jasně.

Je třeba začít mírnou oklikou. Většina lidí si pod pojmem trh představí tržiště a když se v ekonomice mluví o funkci trhu, tak ji vnímají nejspíše jako zajištění toho, aby bylo kde nakupovat. Není to chybná premisa, to jistě ne. Jenom jde trochu stranou od toho nejpodstatnějšího.

Hlavní funkcí trhu je totiž tvorba ceny. Tedy vytváření informace o tom, jaký peněžní ekvivalent jsou spotřebitelé ochotni za nějaké zboží nebo službu zaplatit.

Od ceny se pak odvíjí absolutně všechno ostatní. Když u nějakého zboží bude dosažitelná tržní cena výrazně nad náklady, když se ukáže, že toto zboží je potenciálně velmi ziskové, do jeho produkce se nasměrují nové investice. Kapitál zareaguje na tržní informaci a začne s ní pracovat. A tak dále, a tak dále. Takových souvislostí, kdy je cena středobodem všeho dalšího, by bylo možné sepsat desítky a v podstatě pokrýt všechny ekonomické a vlastně i další okolnosti našeho života.

Prostě cena je nejdůležitější informace v ekonomice, takže nejdůležitější informace vůbec. A protože právě cenu umí určit jenom trh, tak kvůli tomu je trh absolutně klíčovým bodem celé naší civilizace.

Trhy jsou však nedokonalé a nikdy na nich není maximální konkurence. Dokonalé trhy v principu nemohou existovat, třebas již jenom kvůli tomu, že na dokonalém trhu by všichni účastníci museli mít k dispozici veškeré dostupné informace, což je nemožné. Všechny trhy ve všech zemích jsou tedy v nějaké míře nedokonalé. Navíc jsou některé více a jiné méně konkurenční. Nutně pak platí, že čím dokonalejší trh a čím konkurenčnější trh, tím bude (přinejmenším obvykle) odolnější proti inflaci. A naopak: Čím méně dokonalý trh a čím problematičtější je na něm konkurenční prostředí, tím menší bude ochota k celkově nízké cenové hladině. A tím spíše se konkurenční boj nebude přenášet do celkového poklesu cen, ale do marketingových postupů. Jako jsou zrovna slevové akce.

Což přesně platí v Čechách měrou vrchovatou.

Občan toho příliš v oblasti zdokonalování trhů nebo míry jejich konkurence neovlivní. Ale pokud svoji spotřebu minimalizuje v hladině obvyklých cen, ale skutečně usilovně maximalizuje v oblasti slev, pak tím posílá trhu důležitou informaci. Tou informací je nízká hladina ochoty akceptovat aktuální ceny. Pak chvíli trvá, než se informace zpracuje a promítne do celého tržního řetězce, ale časem k tomu dojde a výsledkem bude pokles celkové cenové hladiny.

Není to tak dlouho, co si část veřejnosti (bohužel i ekonomických novinářů) utahovala z politiků radících občanům nakupovat levnější zboží v Polsku. Ten výsměch ukazoval fatální neznalost ekonomických zákonitostí. Na adresu politiků zněly věty jako: „Kdyby raději dělali něco pro snížení cen tady u nás…“ Jenže výlet za hranice není nic jiného než využívání možnosti přesměrovat svoji poptávku ke konkurenci, která ji uspokojí levněji. Takže zase: Každý, kdo se vypravil naplnit auto nákupem u sousedů a snažil se tak ušetřit, dával domácímu trhu informaci a přispěl k poklesu inflace. A pokud k tomu některý politik vyzýval, nedělal nic jiného, než že ukazoval cestu, jak s inflací bojovat.

Samozřejmě honba za slevami nebo víkendové stěhování se do supermarketů za hranicemi může vypadat směšně. Je to ale vysoce ekonomické a vlastně záslužné jednání. Než aby ho novináři parodovali, měli by ocenit, že občané dělají svoji protiinflační práci. A ptát se politiků úplně jinak: Proč jsou naše trhy tak nedokonalé a tak málo konkurenční, že jejich výsledkem je země ve slevě s vysokou cenovou volatilitou místo země s opravdu nízkou a stabilní cenovou hladinou?