Porodnost důchody nezachrání

Některé politické strany se v otázce řešení důchodového problému uchýlily k nové formě konejšení veřejnosti. Místo reforem, nesporně bolestivých a nepříjemných, přicházejí se „zvýšením porodnosti“.

Obávám se, že část občanů by na to snad mohla i věřit, že tato forma „penzijní reformy“ by přinesla řešení. Nepřinesla. Je proto možná potřebný alespoň základní ekonomický exkurz do toho, že vyšší porodnost by sice byla nesporně potřeba, ale zároveň to jako fundamentální řešení penzijního systému fungovat nemůže a nebude.

Nejprve se podívejme, v čem mají tito politici, kteří se (což je zábavný moment) nacházejí jak na straně aktuálně koaliční, tak na straně aktuálně opoziční, částečně nebo skoro pravdu.

Počet nově narozených dětí v zemi skutečně v loňském roce dosáhl hodnoty mimořádně nízké (91,1 tisíce). To je fakt, nezpochybnitelný a statisticky více než doložený. (Někdo z toho viní vládu. Ta s tím skutečně nemá mnoho společného. A jen na okraj: Ještě nižší porodnost byla v době, kdy premiérem byl Miloš Zeman.)

Jde však opravdu o hodnotu mimořádně nízkou i v optice faktu, jakou mizérii prožíváme v této „disciplíně“ přinejmenším od osmdesátých let minulého století. Na jejich konci poklesl tento ukazatel pod 130 tisíc za rok. Ale již dávno předtím, od odeznění „Husákových dětí“, což byl ve skutečnosti naprosto nepovedený demografický experiment zoufale reagující na emigrační vlnu po okupaci, šel trend prachbídně. Po vrcholu 1974 (194 tisíc) docházelo každý rok, soustavně a nezvratitelně, ke snižování počtu dětí v roční kohortě. Kdybychom měli poválečnou historii popsat po dekádách, vypadalo by to asi takto: po pádu nacismu nadšení a hodně dětí, v padesátých letech kolaps porodnosti (1960: necelých 129 tisíc dětí), šedesáté roky mírný optimistický růst, sedmdesáté roky skok nahoru vystřídaný poměrně rychlým poklesem na staré hodnoty, osmdesáté roky soustavný pokles až pod 130 tisíc dětí za rok. Roky devadesáté pak přinesly prudký pokles (1999: necelých 90 tisíc), první dekáda nového tisíciletí pak naopak postupný růst (2008: skoro 120 tisíc dětí), druhá dekáda kolísání kolem nijak závratné hodnoty 110 tisíc, poslední roky pak pokles.

Jinak řečeno: Posledních šedesát let (až na relativně krátkou výjimku kolem roku 1974) byl ukazatel počtu živě narozených dětí na jednu ženu v plodném věku (krátce plodnost) soustavně a někdy i dosti hluboko pod hodnotu 2. To je pod hodnotu „prosté reprodukce“, která je uváděna v rozmezí od 2,07 do 2,14 dítěte. Což je hranice, kdy je každá další generace alespoň stejně početná, jako generace předchozí. Je to jednoduché: žen je zhruba polovina v populaci, aby další generace byla stejně početná, musí mít tedy žena alespoň dvě děti, při započtení úmrtnosti a dalších okolností pak o něco více než dvě děti. Tuto podmínku České republika (stará čísla jsou přepočtena na současnou státní podobu) nesplňuje dlouhodobě, několik málo let s lepším výsledkem nehraje v celkových datech zásadní roli. Jen upozorním, že vztah mezi plodností a silou roční kohorty (počet dětí narozených v roce) nemusí být v úměře, protože plodnost se počítá vůči celkovému počtu žen, porodnost je absolutní hodnota.

Zastánci řešení penzí porodností mají také pravdu, když říkají, že porodnost souvisí s penzijní krizí. Pokles počtu dětí v nových generacích samozřejmě s nějakým zpožděním znamená méně pracovních sil, to zase méně lidí, kteří v průběžném systému platí důchody svým rodičům a prarodičům. To je čistá matematika, na tomto vztahu žádná ideologie nemůže nic změnit.

Zdroj: Český statistický úřad

A teď to horší: Proč porodnost nevyřeší zásadním způsobem penzijní krizi a proč je upínání se k takové možnosti matoucí, nepravdivé a ekonomicky nesmyslné?

To je také strašně jednoduché. Má to minimálně tři roviny. První: Protože nízká porodnost je jenom jedním z celého chuchvalce důvodů, kvůli kterým jde náš penzijní systém do obrovských problémů. Druhý: Čas. Třetí: Nikdo ve skutečnosti neví, jak porodnost zvýšit – nikoliv krátkodobě skokem, jako u „Husákových dětí“, kde vlna porodů nadělala víc problémů, než kolik pomohla vyřešit, ale dlouhodobě v celých desetiletích.

Vedle úbytku lidí v produktivním věku (nízká porodnost) je totiž důležitějším a vážnějším důvodem nevyrovnanosti penzijního systému nárůst lidí v postproduktivním věku. To jsou ta známá a často citovaná data o průměrném věku dožití. Samozřejmě jsme všichni rádi, že ten věk roste, ale finančně je to skutečně rána rozpočtu. Představme si dopad takové drobnosti, že v určité věkové kohortě se ocitne (díky vyššímu průměrnému věku úmrtí) výrazně více lidí. Pro ilustraci. Pokud bylo před třeba před půl stoletím lidí ve věku 65+ na území dnešní České republiky dejme tomu kolem 1,15 milionu, dnes je to skoro 2,3 milionu. Tedy dvojnásobek. Když dnešek přiložíme na minulost, vychází to asi takto: za měsíc vynaloží (důchod 20 000) stát navíc 23 miliard korun (oproti tomu, že by byl stejný počet lidí 65+ jako před 50 lety). Za rok je to 276 miliard. To jsou čísla, která nemají souvislost s počtem dětí ani s počtem lidí v produktivním věku – to je vývoj, který by byl stejný tak nebo onak, protože je vyvolán jen a pouze oním oddálením smrti.

Fyzická smrt jstovek tisíc jedinců se odkládá, ale zato přivolává finančíní smrt rozpočtu. Tato kombinace má (bohužel) jediné dostatečně rychlé řešení – růst věku odchodu do důchodu.

Je zde totiž faktor času. Představme si, že již letos se stane demografický zázrak a narodí se třeba 150 tisíc dětí. Ponechme zatím stranou, že to je nesmysl z mnoha důvodů a představme si to. Při průměrném věku vstupu mladého člověka do plné ekonomické aktivity (brigády na škole se nepočítají) kolem 21 až 22 let, bude přesně tuto dobu trvat, než se v příjmech důchodového systému projeví silnější ročníky. (Na stesky, že za našich mladých let šli lidé pracovat v osmnácti, odpovím pouze odkazem na podstatně vyšší obvyklé dosažené vzdělání.) Dvaadvacet let nemusí vypadat tak špatně, jenže doba ekonomické aktivity je dejme tomu něco přes 40 let. Což znamená, že jeden silný ročník, který vymění slabší ročník, změní něco přes dvě procenta základny. Takže by muselo přijít zhruba 20 ale spíše 25 silných ročníků za sebou, aby nastal skutečný posun. A to jsme již ve výhledu kolem 40 až 45 let do budoucnosti. Nu, přátelé, pravda je taková, že za čtyři dekády se český penzijní systém stihne zhroutit asi tak dvakrát.

Do teď jsme se mohli v podstatě držet čísel, v disciplíně „jak to zařídit“, abychom měli těch 150 tisíc dětí za rok, přicházíme na pole čistých spekulací.

Nicméně se můžeme opřít o zkušenosti z ciziny.

V principu jsou také jednoduché. Nejde to.

Zkoušelo se a zavedlo se v podstatě všechno. Tady stojí za poznámku, že co se týká počtu dětí na jednu ženu, jsme na tom sice zle (viz výše), ale v rámci vyspělých zemí vlastně ještě vcelku dobře (když nepočítáme rok 2023). V roce 2021 jsme se dokonce vzepjali k hodnotě 1,83 – to je na evropské i světové poměry bohatých zemí skutečně hodně. Jakkoliv je to tedy samozřejmě stále málo. Ale třeba Polsko, Maďarsko, Itálie, nebo namátkou Japonsko jsou na tom dlouhodobě podstatně hůře. A vlastně nejde nutně jen o bohaté státy – třeba Rusko je ještě v daleko nižších číslech a náprava je tam vyhlašována v podstatě rok co rok. Takže neřešíme něco, co by bylo nevídané a ve světě by nebyly příklady pokusů, co s tím dělat. Potíž je, že nefungují.

Jen velmi dílčím způsobem se projevují finanční pobídky. Jde třeba o jednorázové dávky při porodu (máme vyzkoušeno, jistý nepříliš významný, ale hlavně dočasný vliv nastal), dlouhodobé dávky v prvních letech života dítěte (to máme zavedeno dávno), přídavky na děti skoro až do dospělosti (máme daňově i formou dávky pro omezenou část rodičů). V některých asijských zemích zkoušeli skutečně velké peněžní dávky za narození dítěte. Okamžitý dopad byl silný, dlouhodobý nepodstatný. Dokonce již byly uskutečněny i nápady na vyšší zdanění bezdětných (u nás se periodicky objevují také). I to má chybičky. Když pomineme, že to je taková vynucená solidarita za to, že jedinec nedodal státnímu systému děti, ani toto není funkční. Žádný růst počtu dětí nenastává. Navíc se tím zadělává na další problém. Vyšší zdanění či pojistné platí přesně ti, od kterých zároveň chceme, aby nelenili a vytvářeli si vlastní rezervy na důchod.

V podstatě nulový vliv mají restrikce, jako třeba zákazy potratů (Polsko, neprostý debakl).

Abych ale byla správně pochopena, neříkám, že bychom se neměli snažit o růst plodnosti i porodnosti.

Určitě ano.

Ale nikdo nemůže očekávat nějaký fascinující úspěch v řádu let. Pokud některé země vykazují dlouhodobě alespoň o něco lepší čísla, tak jsou to státy se soustavnou politikou dostupnosti předškolní kolektivní péče, s rozsáhlým podpůrným programem pro pracující matky, běžnými částečnými úvazky a s dlouhodobým důrazem na rovnost příležitostí. Jmenovat lze Skandinávii či Francii.

Nezmínila jsem zatím migraci. Jistě, ta je do určité míry řešením penzijního systému, ale je to řešení velmi dočasné. Nám například nyní významným způsobem pomáhá stabilizovat alespoň trochu současný systém (díky vyšší zaměstnanosti), ale to je za prvé půjčka na oplátku, za druhé migrace má v našich podmínkách sklon k jisté dočasnosti.

A mimochodem v zemích, kde jsou migranti spíše z bývalých kolonií, v nichž je plodnost obvykle daleko vyšší, mají tito příchozí jednu mimořádnou vlastnost – jakkoliv se nepřizpůsobují nové zemi mnohdy skoro v ničem, v jednom naprosto spolehlivě. Již v první následné generaci porodnost prudce klesá a ve druhé bývá stejná a někdy dokonce nižší než porodnost původního obyvatelstva. Sociologové na toto téma píší obsáhlé práce, probíhají rozsáhlé studie, ale skutečné vysvětlení nemáme. Takže mladí potomci migrantů z islámských zemí sice v německých městech skandují „Chalífát, chalífát!“, ale místo sedmi dětí mají jedno.

Co dodat závěrem? Občasné nápady, že hodně dětí zachrání vlastně bezbolestně a bez reforem penzijní systém, se sice poslouchají pěkně, ale je mi líto: Je to trochu halucinace a fantasmagorie. S nějakým ekonomicky podloženým projektem to nemá nic společného. Za prvé by to pomohlo jen částečně, za druhé v době, kdy už bude současný systém dávno v naprostém rozkladu a za třetí stejně nikdo neví, jak to zařídit.