Se zataženou ruční brzdou zázraky neuděláte

Kterákoliv rozsáhlejší analýza české ekonomiky sepsaná v posledních desetiletích obsahuje pasáž nadepsanou nějak jako „limity rigidního trhu práce“. Nejen mezititulek, ale i obsah se až děsivě opakují.

Většinou tam autoři (bez ohledu na to, zda jde o studii OECD, MMF nebo soukromých analytických pracovišť) formulují zhruba toto: Jedním z důvodů, proč česká ekonomika není schopna naplnit svůj potenciál a posílit dlouhodobé růstové možnosti, je nepružný, téměř v obručích sevřený trh práce. Pokud je v této zemi někdo přijat se všemi formalitami na pracovní místo, je neobyčejně složité, dlouhé a drahé, aby ho zaměstnavatel propustil. Mezi důsledky patří mimo jiné (na první pohled paradoxně) mzdová nivelizace a celkově pomalejší tempo růstu mezd.

O kolik procent růstu HDP jsme za ty roky udržování tohoto socialistického anachronismu přišli, by bylo možné zčásti spočítat, zčásti odhadnout. Já si na základě svých zkušeností a konzultací s kolegy troufnu tvrdit, že ročně jde o nějaké nižší počty desetin procenta – dejme tomu podle situace o jednu až tři desetiny každý rok. Za třicet let by to obnášelo nikoli mechanicky spočítaných šest procent, ale něco přes sedm (každé další období by bylo z vyššího základu, jde o krásu „ceny peněz v čase“).

Sedm procent HDP je v českých podmínkách pořádná suma. Dejme tomu by to znamenalo, že loni by HDP České republiky byl v absolutní hodnotě zhruba o půl bilionu vyšší, než jaký skutečně byl.

Samozřejmě je zde relevantní otázka: Proč by při volnějším trhu práce měl růst produkt rychleji? Odpověď je nicméně vcelku jednoduchá. Hlavní výhodou trhu je vytváření informací a prostor pro jejich využívání. Proto trh lépe, než jakýkoliv jiný mechanismus alokuje kapitál i jiné zdroje. Včetně práce. Lepší alokace zdrojů znamená vyšší efektivitu. Vyšší efektivita pak větší tvorbu produktu. To není akademická poučka. To je základní způsob tržního fungování.

Ale s HDP sledujeme jen jednu linii dopadů rigidního trhu práce, kterou bychom mohli nazvat „číselná změna proti současnému stavu“.

Důležitější by byla jiná. Představme si ji takto. Již někdy dávno, v radostných časech dynamických reforem a transformace české ekonomiky, tedy v bájné první polovině devadesátých let (čili před těmi třiceti roky), došlo k odšpuntování trhu práce podle „amerického vzoru“. Takže není žádný velký problém člověka přijmout, není ani velký problém ho propustit. Dynamické firmy se nezdráhají pro svoje potřeby lidi přeplácet, protože mají jistotu, že když se vývoj zpomalí, budou moci propouštět a platy je nestáhnou ke dnu. Lépe je (viz výše) proto alokována pracovní síla i investice. A ano, mnohé obory strádají ještě větším nedostatkem pracovních sil, protože kvůli nižší tvorbě přidané hodnoty nezvládají tempo růstu mezd. Míra nezaměstnanosti se mění daleko rychleji, skáče nahoru a dolů v závislosti na hospodářském cyklu. To je jistě lidsky nepříjemné a pro mnohé asi i stresující. V dlouhodobém průměru je ale nezaměstnanost nízká (podobně, jako to známe z naší reality). Ochota lidí stěhovat se za prací má do amerických poměrů daleko (na to nemáme povahu ani realitní trh), ale je přece jenom vyšší. Podobně i celková pracovní kultura. Rozdíly mezd podle kvalifikace jsou daleko výraznější. Celkově se ekonomika strukturálně pozměnila směrem k vyšší přidané hodnotě. Nikoliv dramaticky, ale přesto natolik, že je hospodářství odolnější proti externím šokům. K tomu přispívá i vyšší mzdová hladina, a tedy větší vliv domácí poptávky na HDP.

Novela zákoníku práce (nazývaná optimisticky flexibilní), alespoň podle deklarací autorů a prvních analýz, sleduje právě tyto cíle. Nikdo v danou chvíli (vláda ji bude projednávat v květnu) neumí asi na sto procent zodpovědně říct, že je bude i plnit. Ale přichází do stavu, který má pro změnu legislativy jednu velkou výhodu. Horší, než je to teď, to v podstatě už být nemůže. To by se musel někdo hodně snažit, aby vytvořil ještě méně proniknutelné předivo problémů a restrikcí.

Jsem daleka od toho, abych viděla v novele pracovního práva spásu přešlapující české ekonomiky. Kdyby ke změnám došlo před těmi třiceti roky nebo alespoň před čtvrt stoletím, pozitivní změny bychom již dávno sklízeli. Když nastane od příštího roku, bude půl generace trvat, než se pořádně projeví. Ale je to krok správným směrem, jakkoliv ne pět minut, ale celé hodiny po dvanácté.

Nutnost přeměny pracovního trhu je (z ekonomického hlediska) naprosto nevyhnutelná. Nelze jezdit autem rychle a mít zataženou ruční brzdu. Tedy lze, ale důsledky jsou jasné: Neustálé poruchy, vysoká spotřeba a všudypřítomný smrad připálených součástek. Česká ekonomika nutně potřebuje růstové impulzy, a tato reforma jeden nabízí. Snad bude v nějaké (pokud možno nepříliš okleštěné) podobě přijata, protože je nejvyšší čas pochovat relikt minulosti shrnutý do bonmotu: „Socialisticky pracovat, kapitalisticky žít“.