Daně mají být co nejnižší. Stát má financovat pouze nezbytné věci přímo související s jeho účelem a s tím, proč je lidmi ustanoven. Tedy bezpečnost vnitřní, vnější a vymahatelnost práva. Tolik trocha Laissez faire.
Jakkoliv si osobně mohu myslet, že to je skutečně nejefektivnější a ekonomicky nejlepší přístup ke státu a k uspořádání toho, jak spolu jednotlivci navazují kooperační vazby, samozřejmě nemohu přehlédnout, že drtivá většina všech společností na celém světě nebyla a není s takovým uspořádáním spokojena. Vznikaly a vznikají různé hybridní modely, kde do života lidí vstupují regulace a kde lidé požadují od státu často podstatně více než policii, armádu a soudnictví.
Na to konto máme veřejné zdravotnictví, veřejné školství, státní hasiče, ale také inspekci životního prostředí, která dohlíží na to, že chemičky nevypouští kyseliny rovnou do řeky, a možná i tisíce dalších institucí, úřadů, organizací. Některé považujeme za efektivní, jiné nám pijí krev. Ale to je věc názoru a voleb.
Aby to bylo možné financovat, je těch daní (a skrytých daní, takže povinného pojistného nebo třeba koncesionářských poplatků či poplatků za psa) opravdu poměrně nemalé množství a jsou vcelku vysoké.
Jednou z těch mnoha daní je daň z nemovitostí. Patří mezi daně majetkové. Právě daň z nemovitostí je teď právě oblíbeným neoblíbeným tématem, protože po řadě let stagnace byla relativně výrazně zvýšena.
Ta diskuse kolem růstu nemovitostní daně je především zcela jalová (ani po zvýšení nestojí nemovitostní daň svým objemem v podstatě za větší pozornost a problém může plátci dělat skutečně jen ve výjimečných případech). Přitom je vlastně veskrze zábavná, protože vypovídá mnohé o naší společnosti. Totiž o společnosti, která chce mít maximum benefitů, ale jen velmi nerada nese jejich náklady. A také o tom, že kvalita argumentace není podstatná, důležitější je ideová čistota.
Jeden z oblíbených a často zmiňovaných argumentů proti růstu nemovitostní daně zní, že zdanění majetku znamená druhé zdanění již jednou zdaněných peněz. Ta konstrukce působí liberálně a pravicově, ve skutečnosti jde ale o argument v principu lichý a nefunkční.
Z hlediska čisté logiky jde přitom u kritické teze o zdanění zdaněného o nesporné tvrzení. Podnikatel nebo zaměstnanec má určité příjmy, které jsou zdaněny daní z příjmu. To, co používá dále, je tedy jeho čistý příjem. Pokud ten investuje do nemovitosti, ať již její koupí nebo financováním stavby, skutečně je zdanění takového majetku nemovitostní daní opakovaným zdaněním již zdaněného. Navíc při koupi (od developera) nebo stavbě (v materiálu) zaplatí nový majitel DPH.
Potud ta konstrukce odpovídá realitě. To, co je omyl, a tak trochu lživé tvrzení, je vytváření představy, že tím se nemovitostní daň stává čímsi výjimečným. Naprosto nikoliv.
Ve skutečnosti je naprostá většina daní druhým i třetím zdaněním již zdaněného. Ono to totiž jinak v principu nejde. Jediným primárním zdaněním je zdanění příjmu. Sekundárním zdaněním je kompletní zdanění spotřeby, tedy především daň z přidané hodnoty. U spotřebních daní pak přichází další paradox. Ty jsou uvaleny na zboží zvláštního typu, přičemž následně je vypočtena DPH z ceny včetně spotřební daně, takže tam jde dokonce částečně o daň z daně. Majetková daň je pak terciálním zdaněním. Zdaněný majetek je pořízen z příjmu a je z něj mnohdy zaplacena i daň ze spotřeby.
Přesto je argument o zdanění zdaněného u nemovitostní daně jenom slovní ekvilibristika (včetně elegantně působících spojení jako zdanění úspěchu, zdanění snahy a podobně). Faktem prostě je, že v podstatě vždy se daní zdaněné a vždy se daní snaha a úspěch. To daň z nemovitostí nijak neodlišuje od daní jiných.
Je třeba se trochu podívat na celkovou logiku stavby daňového systému. Obecně jsou zdaněny a jinými platbami zatíženy příjmy, spotřeba a majetek. Mix těchto daní a poplatků je v různých zemích různý. Za poznámku stojí, že například majetkové daně jsou obecně v bohatých státech daleko, ale skutečně daleko vyšší než u nás. Namátkou: daň dědickou a darovací v přímém příbuzenstvu vůbec nemáme, nicméně pro příklad v USA se platí při majetku nad ekvivalent 1,3 milionu korun a je skutečně masivní, třeba u ekvivalentu 20 milionů korun jde o 18 procent. Když zůstaneme ve Spojených státech, tak i nemovitostní daň je naprosto „o něčem jiném“. Liší se podstatně podle místa a hodnoty nemovitosti, ale klidně může jít o dvě procenta z celkové hodnoty nemovitosti za rok. Což už zabolí. Kdybychom se podívali do Švýcarska či Británie, najdeme to stejné, jakkoliv jinými cestami dosažené. Třeba Švýcaři získávají z majetkových daní skoro 4 procenta veškerých příjmů konfederace (která je ale federací), kantonů a obcí (nejvyšší úroveň v rámci OECD).
Jistě, argument „jinde to je jinak“ není úplně fér, protože nijak neříká, že jinde je to lépe. Ale bylo by dobře během hořekování nad složenkou, kde již není 1000 korun, ale třeba 3000 korun vzpomenout utrpení nuzného britského lidu, který za svůj domek na předměstí zaplatí ročně s přehledem ekvivalent 150 tisíc korun.
Poměr mezi zdaněním příjmu, spotřeby a majetku je v každé zemi nastaven trochu jinak. To je dané historií a mnoha dalšími okolnostmi. Ostatně odlišné je i nastavení poměru mezi výší korporátních daní a zdaněním fyzických osob (pořád je třeba mít na paměti, že včetně pojistného, poplatků a dalších vymáhaných plateb).
Takže nakonec to, co je skutečně důležité, je složená daňová kvóta. Čili to, kolik vyberou stát a obce od občanů v poměru k vytvořenému hrubému domácímu produktu. A tento ukazatel není v České republice zase tak strašně vysoký, jak by z nářků v novinách a na sítích mohlo vypadat.
Musím zopakovat, že osobně jsem samozřejmě pro složenou daňovou kvótu co nejnižší, protože občané a podniky nejlépe vědí, jak se svými penězi naložit. Ale nenasazujme vlastnímu státu psí hlavu, jako by byl největší zloděj na světě. Fakt je ten, že zdanění včetně pojistného a dalších plateb v naší zemi není ve srovnání s jinými bohatými státy nijak dramaticky vysoké a skutečně, ale skutečně na tom nic nezmění sice procentuálně výrazné, ale v absolutních částkách nepříliš podstatné zvýšení daně z nemovitostí.
Co bychom potřebovali, to je pořádná diskuse o celém daňovém mixu, o struktuře daní a pojistného. To je na jiný blog, ale podíl majetkových daní na HDP je u nás extrémně nízký a hluboko pod průměrem EU i OECD, zatímco zdanění práce vysoké (výrazně nad průměrem EU i OECD). Pojďme diskutovat, jaký dopad to má na růst a na strukturální přeměnu ekonomiky. Pojďme ještě jednou udělat skutečnou debatu o výdajích rozpočtu. Sociálních (třeba příspěvek na bydlení se utrhnul ze řetězu), ale i dotačních. Dělat středobod světa z banální nemovitostní daně, to je...
Jalové.
