Nic proti sektorové dani, ale…

Sedm Čechů z deseti podporuje případné zavedení sektorové daně, uvádí průzkum veřejného mínění na toto téma. Třicet procent je pro jednoznačně, 40 procent takový krok podporuje „spíše“.

Řekněme tedy, že 40 procent je „vlažně pro“.

„Vlažně proti“ je 17 procent dotázaných, jednoznačně proti pouhá desetina obyvatel země.

V české společnosti je sedmdesátiprocentní podpora nějaké složitější a strukturované myšlenky vskutku výjimečná. Asi nejsem sama, kdo má pocit, že skoro ve všem podstatnějším se občané dělí „půl na půl“. Řekněme tedy, že takový výzkum poněkud zvyšuje pravděpodobnost, že se sektorová daň dostane do fáze reálné diskuse.

Aby bylo jasné, o čem je řeč. Sektorová daň je označení pro dodatečné zdanění podnikatelských subjektů působících v nějaké specifické oblasti. Dejme tomu (obvykle tomu tak je) bank. Ale mohou to být také jiné společnosti z finančního sektoru, energetické firmy nebo třeba producenti cukru, v zemích s významnou produkcí surovin jsou takto mnohdy zatíženy těžařské firmy. U nás obvykle diskuse zůstává u toho bankovního sektoru.

Pro zajímavost: Málokdo si to uvědomuje, ale sektorová daň by pro českou ekonomiku nebyla nějaká novinka. Existuje dávno v oblasti loterií a hazardních her. A kdybychom si chtěli udělat výlet do oblasti teorie daní, pak bychom spotřební daně mohli nazvat sektorovým doplněním daně z přidané hodnoty. Tady jsou motivace nicméně mimoekonomické: Hazard způsobuje v kriminalitě, alkoholismu a dalších doprovodných jevech větší náklady, než z něj stát vůbec je schopen získat. A třeba u daně na a

Připusťme, že sektorová daň se opravdu objeví jako vážně míněné společenské téma.

Pak je třeba nejprve požadovat odpověď na otázku „Proč další zdanění“?

Smyslem daní je v obecné rovině plnit rozpočty na příjmové straně, takže přesně takový by jistě byl i smysl případného sektorového zdanění (bank), přičemž varianta, že by mělo jít o dodatečný příjem penzijního systému, je to stejné, jenom jinak oblečené. Jenže obecná rovina sama o sobě na obhajobu tak významného kroku nestačí. Je velký rozdíl v tom, zda by cílem byla možnost zvýšit vládní výdaje, nebo by celý výnos směřovat ke snížení schodku. V prvním případě by se o výnos daně zvýšily příjmy i výdaje. V případě druhém by vzrostly jenom příjmy, výdaje by stagnovaly. První verze je naprosto špatně, druhá má alespoň nějaký racionální smysl, o kterém lze vést seriózní diskusi.

Druhá otázka zní, „Nakolik to zasáhne ekonomiku“?

Nevěřme představě, že dodatečné zdanění bank postihne jen vlastníky bank. Takhle ekonomika nefunguje. Sektorová daň vždycky vytvoří nerovnováhu. To je dáno principem věci. Trhy mají jednu základní funkci, a to není, že si na nich lze koupit máslo. Klíčové je, že trhy generují informace, které pak využívají všichni podnikatelé i občané. Díky těmto informacím se mohou, pokud chtějí, chovat racionálně a pro ně nejužitečnějším možným způsobem. Jestliže podnikatelský subjekt A není podroben sektorové dani, ale podnikatelský subjekt B ji podroben je, pak pracují v odlišných prostředích. Bude ovlivněna jejich efektivita, ziskovost a další parametry. Tržní informace se změní, ale vlivem vládního zásahu, nikoliv vlivem skutečných ekonomických dějů. To změní alokaci kapitálu a další rozhodnutí.

Ekonomika existující v prostředí nepřesných nebo chybných informací nemůže být jako celek tak efektivní, jako by být mohla, pokud by informace nebyly ovlivněny nerovnoměrností prostředí. To nezní jako fatální dopad, ale když si uvědomíme, že regulace jsou všude kolem nás, že takových pozměněných informací je obrovské množství, tak se nelze zbavit obavy, že další zásek do systému by mohl mít podstatně větší dopady, než by se mohlo zdát.

Zkušenosti z ciziny ukazují, že tato obava není přehnaná.

Třetí otázka zní, „Kdo to vlastně zaplatí“?

Odpověď „Banky“ vypadá jednoduše, ale není přesná. Ve skutečnosti to budou především klienti bank a v jisté míře i vlastníci. Představa, že když bance na daních vezmeme navíc dvě miliardy korun, tak o ty dvě miliardy poklesne čistý zisk a jinak se nic nestane, není tak úplně realistická. Jakýkoliv podnikatelský subjekt udělá cokoliv legálního, aby dopady nového danění (jakéhokoliv) přenesl na klienty a zákazníky. Tak to je, jinak to ani být nemůže, protože pokud by změna dopadla do zisku, sníží se efektivita a výnosnost investic do sektoru, ubude v něm peněz, sektor začne (nikoliv ihned, ale v dohledné budoucnosti) churavět. Tady nejde vůbec o to, zda jsou vlastníci domácí nebo zahraniční, drobní akcionáři nebo mocné finanční korporace, jestli miliardy putují „cizákům“ nebo zůstávají „doma“. To je naprosto vedlejší.

Ono to dokonce platí obecně. V podstatě jakoukoliv daň totiž ve skutečnosti nakonec platí občan – spotřebitel. Pravda, cestami velmi rozličnými a někdy plnými zákrut (třeba převodovou pákou přes dražší a méně dostupné úvěry a tím pak následně pomalejší růst mezd v podnikové sféře). Jenže nakonec je jakákoliv forma zdanění podnikání pro podnikatelský subjekt náklad, a všechny náklady se promítají buď do ceny nebo do kvality. Takže dopadnou na spotřebitele.

Nejsem si tak úplně jistá, zda si to oněch sedmdesát procent podporovatelů sektorové daně uvědomuje, každopádně je fér jim to říct.

A to bych chtěla zdůraznit na závěr: Přes to všechno si myslím, že sektorová daň je otázka k diskusi. Pokud by politická scéna, nejen vláda, ale i opozice, byly schopny společně garantovat občanům, že výnosy daně nebudou projedeny, ale použity na snížení schodku, pokud by na stole byl přehledný výhled financí s deklarací využití výnosů směrem k zastavení růstu dluhu, pak je (jako dočasné opatření!!!) sektorová daň přijatelným zlem.

Jenže jednotkou dočasnosti nesmí být jeden furt. Protože „na furt“ je sektorová daň nutně průšvih. Relativně krátkodobě, třeba na tři roky, by sektorové zdanění (například tedy bank) nenadělalo nějaké zásadní systémové škody v ekonomice. Růstu HDP a životní úrovně by však nepomohlo, to spíše naopak, nicméně rychlejší snížení schodku a dluhu by měly pozitivní vliv na makrostabilitu systému (pokud by nerostly výdaje, viz výše). Do win-win strategie to má daleko, ale je to téma k diskusi.