Nic není zadarmo. A málo co dobrovolně

Bouře kolem koncesionářských poplatků (za prvé zvýšených a za druhé uvalených na v principu každou domácnost) znovu otevřela jedno staré, avšak jak vidno přesto nové téma. Je na tomto světě něco zdarma?

Psycholog a ekonom Dan Ariely o tom už kdysi dávno, tuším tak bezmála před dvaceti lety, napsal knihu, která v Čechách vyšla pod názvem Jak drahé je zdarma (v originále Predictably Irrational). Základní myšlenka je jednoduchá. Jakkoliv si myslíme, že něco „dostáváme zdarma“ (klasická akce 2+1 zadarmo) vždy za to platíme. Tak nebo onak. Vědomě nebo nevědomě, chtěně nebo nechtěně.

Jak to souvisí s těmi proklatými deseti miliardami korun na činnost České televize a Českého rozhlasu? Trochu oklikou, ale přesto jednoduše.

Jedno z častých tvrzení na téma „je to krádež za bílého dne“ zní, že komerční televize jsou zadarmo (tedy samozřejmě kromě placených kabelových), tak proč platit za televizi veřejné služby?

Říct však o této myšlence, že to je „argument“, znamená urážet skutečné argumenty.

Samozřejmě komerční televize zdarma nejsou. Je tady přece reklama. Na to někdo řekne, že ho neovlivňuje, takže v následné koupi zboží nic nezaplatí. Sice to není pravda (reklama ovlivňuje i ty, co by to nikdy nepřipustili), ale pro chvíli tomu uvěřme. Jenomže i když na tuto krkolomnost přistoupíme, tak kolik minut „navíc“ zabere reklama vložená do běžného dvouhodinového filmu? Nedívám se moc na televizi, z vlastní zkušenosti proto úplně nevím, ale podle televizních programů a krátkého zkoumání (čas vysílací mínus čas uvedený distributorem jako délka filmu podle ČSFD) mi to vychází na minimálně plus 30 minut. Ve skutečnosti tedy 40, ale nechci být krutá. Takže vezměme za základ půl hodiny.

V ekonomii se tomu říká náklady obětované příležitosti. Náš čas má nějakou cenu. Obvykle se přepočítává mzdou. Takže kdo vydělává 250 korun za hodinu, měl by si obdobně cenit i hodinu svého volného času. Čili půlhodina strávená s reklamou znamená 125 korun obětované příležitosti.

Což není málo, že?

Představme si někoho, kdo v komerčních televizích shlédne za měsíc osm filmů. Normálně by to trvalo 16 hodin. Na „reklamní“ TV se nám to stejné protáhne na 20 hodin. Divák tedy zaplatí jeden tisíc korun v podobě čtyř hodin svého času. Na což někdo může říct, že si alespoň dojde na záchod, otevře pivo nebo udělá kafe. Avšak to ve skutečnosti na propočtu vůbec nic nemění.

Aby to bylo správně pochopené. To není obhajoba koncesionářských poplatků, jejich vybírání od naprosto každého na potkání a celkově ničeho podobného. Koncesionářské poplatky jsou forma daně, bylo by fér to přiznat. Když už stát chce televizi veřejné služby (zda správně nebo ne, to skutečně nechám k diskusi jiným, to není ekonomická otázka), měly by být platby od občanů jako daň nazvané a vybírané. Ale proboha, nechť nikdo neargumentuje tím, že komerční „neplacenou“ televizi má zadarmo.

Nemá. Ve skutečnosti stojí ve formě promarněného času průměrného diváka samozřejmě více než 135 korun aktuálního koncesionářského poplatku za Českou televizi.

Jakou hodnotu za to diváci tam či onam dostávají, to nechám na nich, to je individuální pocit.

Dalším argumentem z podobného hnízda je, proč by měl platit každý bez ohledu, zda televizi veřejné služby sleduje nebo nesleduje. Protože, a to je fakt, televizní přístroj či vysílání na tabletu si člověk nemusí pustit celý život, když na to přijde.

Jenže tak to u daní je (opakuji: tak zvaný koncesionářský poplatek je daň, pouze ale trochu podvodně nazvaná). Každý z nás platí v daních i věci, které platit skutečně nechce. Notoričtí odpůrci automobilismu přispívají na silnice. Notoričtí nevoliči na státní příspěvek politickým stranám i pořádání voleb. Modernisté na udržování památek. A dokonce alkoholici na boj proti alkoholismu či pacifisté na armádu.

Že to není fér? Tak to ale chodí, použitelný lepší způsob zatím nikdo nevymyslel.

Tedy zpět k tématu a pozor! S tím placením za komerční televizi je to ještě vtipnější. Když producent pasty na zuby koupí reklamní čas v komerční televizi, kde divákovi vysvětluje, že bez jeho pasty na zuby si může rovnou začít spořit na protézy, vynaloží na vysílací časy vcelku nemalé peníze. A to jsou náklady. Náklady mají jednu pro finálního spotřebitele mimořádně nepříjemnou vlastnost. Stanou se součástí ceny výrobku, tedy v našem příměru pasty na zuby. Nebo bonbónů. Nebo auta. Nebo zájezdu. Tu reklamu v cenách zboží prostě zaplatí naprosto každý včetně lidí, kteří si komerční televizi nepustili deset let.

Ceníkové výdaje na reklamu v TV dosahují v České republice aktuálně odhadem nějakých 70 miliard korun, v čistých (skutečných) cenách to bude výrazně méně, řekněme 45 miliard. To je 45 miliard v cenách spotřebního a dalšího zboží navíc. Je to trochu strašidelné, ale na jednoho občana (ať se dívá nebo nedívá včetně nevidomých a nemluvňat) to jsou 4000 korun za rok.

Absurdní a neférové? Možná. Ale tak to prostě chodí. Nicméně dodám, že v tržním prostředí má reklama svůj smysl a význam, čili (prosím) neberte to jako kritiku poměrů.

Opravdu ani nechci obhajovat koncesionářské poplatky, nechci je zatracovat. Jak říkám, to není ekonomická otázka. Stejně, jako ekonomickou otázkou není ani samotná existence nebo neexistence televize veřejné služby. Avšak nazvěme poplatky tím, čím jsou, tedy daní. Bylo by na čase říkat pravdu.

Ale proboha a to opravdu: Neříkejme, že stejnou službu, za jakou je vyžadována televizní daň pro ČT (a ČRo), může mít někdo „zadarmo“. Takové tvrzení skutečně není argument, to je urážka elementární schopnosti myslet.