ona je úplně blbá – podobnost s jablkem čistě náhodná

Crrrr! Ale ale, kdo pak nám to volá? Páneček se uráčil informovat otce o svých studijních výsledcích. „Tati, ona je úplně blbá!“ Rozechvělý hlas mého desetiletého synka dal pořádný důraz na slovo blbá a úplně, a mně se skoro udělalo mdlo. „Počkej, počkej zadrž! Jako paní učitelka? Ten kluk se mi snad zdá. „Ale né. Maruška přeci!“ Pořád o ní mluvil a toužil po ní. „Mám dvě zprávy. Jedna dobrá a druhá špatná,“ hlásil nedávno. „Ta dobrá, jsem se fakt zamiloval. A ta špatná je, že někoho má.“ Po několika týdnech úsilí získal, ani ne tak srdce, jako náklonnost své vyvolené. Úplně zářil. Poblázněn z nádherné tvářičky, z vlasů do půle zad a z dlouhých nohou až na zem, nechal se unášet na vlně euforie. A teď, považte, po celém jednom měsíci, je, Ona, úplně blbá! Tím tedy jeho extrémně dlouhý a vřelý vztah s Maruškou ze školy vzal taky úplně definitivně za své.

„To byl furt samý a líbim se ti? Sluší mi tohle a tamto? A mám se tvářit takhle? Ty pro mě dneska nemáš žvejku? A vůbec nikdy se nezeptala co já. Ani takový to jak se máš, nebo jakej sem měl víkend. Nic.“

„Možná si jí neměl dávat tolik najevo, že ji chceš.“

„Ani pusu mi nedala… “

„Tak na tu máš ještě chvilku čas, ne?“

„A to jsem kvůli ní jel na černo… “

„Nó, tak to radši tu pusu teda. A chraň tě ruka páně ještě jezdit na černo. Žádná ženská za to nestojí.“

„A dyk vim.“

„Nevíš. A taky doufám, žes jí to neřek.“

„Co jako?“

„Nó, však víš, že je tó. Víš co.“

„Tak to teda řek. Vždyť je. Úplně.“

„To možná je, ale to se prostě neříká. Zvlášť holkám teda jako myslím.“

„A co se říká?“

„Teď nevim třeba. No že je, že je jako jiná… “

Přehazuju si telefon do druhý ruky, ta ještě není upocená, stejně jako ucho, a předloktím stírám vodu z čela. Přesně na tyhle rozhovory jsem se těšil a teď v tom solidně plavu. Každopádně využívám chvilku mlčení a přesměrovávám jinam.

„Tak jak vízo?“

„Mám jednu dvojku.“

„Paráda, mám z tebe radost. Gratuluju. Ale mohly být samý viď? Anglina, nebo čeština? Hádám.

„Prvouka. To mám kvůli tý havěti.“

„Prdlajs havěť. To máš kvůli ženskejm!“

„Nené!“

„Ale jo. Umíš totiž hodiny vyprávět o sovách a vlcích a lvech, protože tě to zajímá a tyhle zvířata se ti líbí. Jenže nic naplat, i na ten hmyz se musíš kouknout. Možná se budeš divit, ale kolikrát jsou zajímavější než ta tvoje královská zvířata.“

„A co to má společnýho s ženskýma?“

„Vždyť to povídám. Někdy i překrásný obal pořádný zmetek skrývá a kdo si s city zahrává, o kolik lepší bývá?“

Tak recitaci jsem si asi mohl odpustit, ale jinak jsem to zvládl. Nebo né?

„A tati.“

„Nó?

„Měls někdy… jinou?

„Měl.

„Fakt jo? Ty jó? A cos dělal?“

„Nic. Prostě sám poznáš, že i zelený jabko může být sladší než to sebečervenější. Jenže to zjistíš, až když si kousneš.“

„A červavý?“

„No to je fakt blbý.“

„A mám tě! Je přece jiný!“

Musím se tomu pořád smát. Synek se už naučil dostat mě kam potřebuje. Nebude to dlouho trvat a stejně dobře mu to půjde i s holkama. A do té doby? Jen ať si ještě párkrát kousne do jinýho a nechutná mu.

 ;)