z mé ženy se stal Velký bratr aneb sláva vypraným občankám

Telefon na kuchyňské lince začal pípat. Jedna zpráva, po chvíli druhá, třetí. Vzhledem k tomu, že je po desáté večer, se mi to kňourání mobilu pranic nelíbí. Už stojím nad ním a dioda na mě poblikává s takovým tím: no tak dělej, přečti si mě! Mimoděk kouknu směrem ke koupelně, kde se přítelkyně právě oddává slastnému proudu vody. Ještě chvíli váhám a pak, s knedlíkem v krku, beru mobil do rozechvělé ruky. Ten mobil je samozřejmě její…

Přesně si vybavím situaci, kdy jsem mamku ponoukal porušit listovní tajemství. „Ty jo, kdo mu píše?“ Táta byl někde na služební cestě a v pravo od kredence se kupily dopisy pro něj. „Něco je z banky, pak je tam dopis od strejdy z Ostravy a ostatní nevím,“ odpověděla mamka při hnětení knedlíku. „Tak to otevřem, né?“ Mamka si otřela čelo předloktím a trocha mouky jí zůstalo ve vlasech. „Čí je tam jméno? Táty. Takže je to dopis pro tátu a pro jeho oči. Jak by se ti líbilo, kdybych si četla v tvým deníku?“ Koukla na mě a já zrudnul. Taky si vzpomínám si na svůj prvně vypraný Občanský průkaz. „Mamí, tys mi vyprala občanku!,“ dotčeně mávám s neestetickým salátem nad hlavou. „Tak hele mladej, do kapes nelezu tátovi a nebudu to dělat ani tobě. A ty seš dost starej na to, aby ses o svý věci staral sám.“ I po dvaceti letech dedukcí zjišťuji, že ještě pořád asi nejsem dost starej. Ale snad nejsem jedinej chlap na světě, který má radost z toho, že mu přítelkyně vyprala občanku.

Mobil, dopis, počítač a peněženka. To je jednoznačné tabu. Myslím si, že dodržováním soukromí právě toho nejbližšího, prokazujeme tu největší možnou úctu a respekt. A pokud půjdeme do důsledku, prokazujeme úctu především sobě. To je z mé zkušenosti. Přiznávám se, jednou jsem takové tabu porušil. Před lety jsem potřeboval informaci z počítače tehdejší přítelkyně, ale takovou pecku jsem vskutku nehledal. Jedné hezké neděle mi změnila pohlaví, kdy jsem se stal její kamarádkou a i s mým synem stráví celé odpoledne, takže, nedočkavý Patriku, do té privátní sauny fakt nemůžu. Ve středu už ano.

Důvěřuj, ale prověřuj. To jsem slyšel mockrát a nesouhlasím s tím. Taková mantra do vztahu nepatří. Je věcí obou partnerů se snažit, aby semínko nedůvěry nemělo šanci se uchytit. A když už se chytne, je težké ten plevel vyhubit.

Možná je v tom odvěká touha člověka vlastnit, ovládat, kontrolovat ho, manipulovat s ním. Podvědomě prahneme o druhém vědět absolutně vše. Absurdní v kontextu, kdy máme po krk kamer všude okolo, satelitů nad hlavou a zpravodajských služeb. Přitom ochotně ládujeme niterné informace na Facebook a hrozně se divíme, jak ten Google ví, že chci nové jízdní kolo a moje banka mi s tím prý ráda pomůže. Do mobilů stahujeme aplikace, které se softwarem čistě a pouze pro naše informace nemá co do činění. A nebo je to právě proto. Po vzoru, když to vidím všude kolem udělám to taky.

Nejen mého kamaráda šokovalo zjištění, že jeho žena za pár desítek dolarů dostala do jeho mobilu aplikaci, která přeposílala veškerou komunikaci i s dalšími mnoha údaji na její telefon.

Moc rád se dívám na filmy pro pamětníky, hlavně ty z třicátých let. Mimo jiné i kvůli atmosféře té doby. A že měly holky tehdy své vlastní školy s přípravou pro rodinný život. Z dnešního pohledu je to archetyp, ale ta myšlenka se mi líbí. Tedy pokud by učivo bylo přizpůsobeno dnešní bláznivé současnosti. V osmdesátých letech,alespoň co si pamatuji ze školy, jsme my kluci měli takzvané Dílny, holky Pěstitelské práce. A to byla absolutní pruda pro všechny zúčastněné, s minimálním přínosem pro život. Naštěstí se doba mění, a u syna jsem nalezl předmět Etická výchova. Soudě podle toho, co se jim tam snaží vtloukat do hlavy, bych řekl, že jeho generace má daleko větší naději vážit si svého soukromí, stejně jako respektovat soukromí jiného člověka. Tedy pokud jim předchozí generace, včetně té mé, nevnutí své pokřivené podobenství.  

… Do telefonu přítelkyně jsem se samozřejmě nepodíval. Odnesl jsem jí ho do koupelny už s úsměvem. „Píšou ti ňácí vlčáci.“ Nebo taky ne. Pochybnost není příjemným stavem, ale jistota je směšná.

A kamarád? „Tak ty vole, Facebook nemám, na Google nelezu. Furt jsem se bál FBI, CIA, NCIS, MI6, MI5, Al-kaidy, BIS a já nevím čeho všeho. A nakonec, se podívej, z mé ženy se stal Velkej bratr!“

Závěr je zcela pochopitelný. Hlásám slávu vypraným občankám!

;)