jako básníci se rodíme
Pamatuju si ten zázrak, když jsem poprvé složil písmena do prvního slova a slova do věty. Přestal jsem mluvit a začal jsem číst. Ne občas a z povinnosti. Já četl furt. Stohy knih. Zapletal, Foglar, Nevrlý. To jmenuju jen ty, ke kterým jsem se třeba i šestkrát vracel s jedním titulem. Knihy mě prostě fascinovaly a čeština mě dokonale očarovala. Že prý velikým čtením se zlepšuje gramatika. Nikoliv v mém případě. Jediné co mi čtení vysloužilo, bylo několikanásobné vítěství v soutěži rychločtení na prvním stupni základky. Tam kde se ostatní děti trápily u třetího odstavce, já měl za sebou třetí stránku. Jenže za rychlost se neznámkovalo, za gramatiku jo. Diktát? To bych se radši nechal seřezat. Dokonce jsem si dokázal vsugerovat i zánět slepého střeva a za dvě hodiny jsem byl na sále. Kdyby mi chtěl někdo dát diktát dnes, dost možná by se mi zastavil budík..
...„ a tak se autor pomocí lyriky smiřuje s tím, že mu jeho holka lásku nikdy neopětuje.“ Ukončuju monolog a čekám na verdikt. Ta, jejíž jméno se nevyslovuje, si udělala poznámku v notesu, který teatrálně zaklapla. „Moch sis to aspoň přečíst. Takže za pět!“
Poezie. To je jedinečný způsob vyjádření myšlenek, pocitů, prožitků a vjemů. Někoho ta případná nejednoznačnost irituje na tolik, že poezií opovrhuje. Mě naopak láká. Bezbřehá fantazie možností. Nepátrám po tom, co tím chtěl básník říci. Pátrám po tom, co k tomu můžu říci já.
A pátrám do dnes. A tak moc rád chodím k Prostopášníkovi, Wirginii, Pomněnce, Maněnce a Zuřence. Popřemýšlím u Jemněnky a nepřestávám žasnout u Fčelky a bavit u Krutěnky. I to je poezie. Ovšem tím úplně nejvíc, capo di tuty capy, králem králů basníků, ač je to jen hrabě. Je to můj Pan Hrabě.
Tu pětku tehdá vzal čert a Tu, o níž se nemluví, snad taky. Začal jsem si uvědomovat to šněrování myšlenek, tu nechutnou manipulaci s vlastním úsudkem, se svým viděním světa, s ultimátní individualitou. A tak se stalo, že jsem se stal rebelem. Zamiloval jsem se do poezie a úplně propadl básníkům všehomíra. A taky začal sám psát. Jestli se ptáte jak, tak tiskace a malým písmem. Aplikování tiskacího písma do diktátu bylo za pět automaticky, ale vzhledem k hrubkám to vlastně bylo jedno. Psal jsem doma na papíry a pokud nebylo zbytí, taky většinou bez názvu. Věděl jsem proč, i teď zpětně vidím tu výhodu. Nejsem svázán nápovědou v názvu, zůstal jen pocit. Ale co tím chtěl básník říct? To fakt po letech nevím. Schválně, zkuste si to.
neslyšíš
rytmus pohrdání
slábne a
ustal docela
nevěříš
milovals do roztrhání
teď slepuješ a
za dveřmi stepuje chaos
necituj
neb není na hraní
jakýsi středověk a
rozmrzelá budoucnost
nežaluj
oslov pokání
nahého dne a
všední derniéry
Nedávno jsem pozoroval malé děti jak malují a viděl jsem tam modré slunce, žluté moře, choboty místo nohou. Ještě nikdo jim nevnutil kolektivní vnímání světa a pravdy. Nemusíte se mnou souhlasit, ale jako básníci se rodíme.
.
Jan Dlouhý
naučte se utíkat
Metro bylo poloprázdný a naproti seděl hodně divný chlap. Kymácel se a něco si mrmlal pro sebe. „Není to náhodou takovej ten pošuk?“ zeptal se mě syn. „Není,“ uklidňuju jeho i sebe, ale nepříjemný pocit se rozlézal po celém těle.
Jan Dlouhý
jako magor aneb to já v tvým věku
„Čemu se tlemíš!?“ konsternovaně pozoruju svého dvanáctiletého syna. Celý se zalyká, koulej se mu slzy po tváři a sotva popadá dech. Koukne na mě a začne se smát ještě víc. Jako magor. „Vraťte mi syna,“ protáčím panenky k nebi.
Jan Dlouhý
dejme jim to najevo
„Splnila jsem mu všechno. Všechno! A von? Ani neřek, že mě má rád, že prej to je přece jasňačka. Ani kytku mi nekoupil, neobjal mě, nepřekvapil. Dyť von mi ani k vánocům nedal dárek. Jen peníze do obálky ať si koupím něco sama!“
Jan Dlouhý
udělat si radost dámou nebo udělat radost dámě?
Seděla o stoleček dál. Před sebou právě zalitou kávu, nohu přes nohu, a v ruce cigaretu na špičce, se kterou si dlouze hrála než si ji zapálila. Všimla si, že ji delší dobu pozorujuju. Pokývla hlavou na pozdrav a usmála se na mě.
Jan Dlouhý
radši vztyčený prostředníček než němá ignorace pozdravu
„Jak že? Ani slušné pozdravení, jak stav můj, i jméno mé si vyžadují, nedovedeš dát? Ty věru nevíš čeho slušný mrav si žádá? Tedy ztrestám tě!“ Tak tahle replika z Hurvínka mi naskakuje vždy, pokud mi kdokoli neodpoví na pozdrav.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Novotný je na vyhazov z ODS. Výroky o Slováčkové překročil hranici, řekl Benda
Starosta Řeporyjí Pavel Novotný překročil hranice, které by se překračovat neměly, kritizoval v...
Bakterie z vody letos zabíjí častěji, zemřelo už 23 lidí. Řada nákaz uniká
Premium Kromě jiných infekcí se v Česku letos více šíří i smrtelnější legionářská nemoc, která se...
Slovensko k tragédii směřovalo dlouho, tímhle prohráli všichni, míní expert
Premium Bývalý slovenský novinář a bezpečnostní expert Milan Žitný je přesvědčen, že k tragické události,...
V Kladně hořel sklad olejů a autodílů, škoda je čtyřicet milionů korun
V kladenské ulici Železničářů ve čtvrtek hořela průmyslová hala se skladem olejů a autodílů. U...
Soud v Haagu začal řešit Gazu. Genocida dosáhla strašlivé úrovně, zaznělo
Genocida, kterou Izrael páchá v Pásmu Gazy, dosáhla strašlivé úrovně, prohlásil zástupce...
Rozdáváme samoopalovací fluid ZDARMA
Toužíte po dokonalé letní barvičce bez rizika spálení? Vyzkoušejte lehký přírodní samoopalovací krém na obličej i tělo od Manufaktury. Zapojte se...
- Počet článků 101
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3178x
dlouhy.jan@email.cz