jako básníci se rodíme

„K tabuli půjde Dlouhý.“ Vyvolala mě Ta, jejíž jméno se neříká. Neochotně se zvedám a loudám se mezi lavicemi. „Takže co tím chtěl básník říct?“ Souška čelka šetří čas a míří na mě nejpitomější otázkou ze všech možných, ještě dřív než dojdu na stupínek. Nu což, velikána z východu jsem večer četl a pln dojmů z povinné četby jsem se ponořil do círka tříminutového monologu...  

Pamatuju si ten zázrak, když jsem poprvé složil písmena do prvního slova a slova do věty. Přestal jsem mluvit a začal jsem číst. Ne občas a z povinnosti. Já četl furt. Stohy knih. Zapletal, Foglar, Nevrlý. To jmenuju jen ty, ke kterým jsem se třeba i šestkrát vracel s jedním titulem. Knihy mě prostě fascinovaly a čeština mě dokonale očarovala. Že prý velikým čtením se zlepšuje gramatika. Nikoliv v mém případě. Jediné co mi čtení vysloužilo, bylo několikanásobné vítěství v soutěži rychločtení na prvním stupni základky. Tam kde se ostatní děti trápily u třetího odstavce, já měl za sebou třetí stránku. Jenže za rychlost se neznámkovalo, za gramatiku jo. Diktát? To bych se radši nechal seřezat. Dokonce jsem si dokázal vsugerovat i zánět slepého střeva a za dvě hodiny jsem byl na sále. Kdyby mi chtěl někdo dát diktát dnes, dost možná by se mi zastavil budík..
 
...„ a tak se autor pomocí lyriky smiřuje s tím, že mu jeho holka lásku nikdy neopětuje.“ Ukončuju monolog a čekám na verdikt. Ta, jejíž jméno se nevyslovuje, si udělala poznámku v notesu, který teatrálně zaklapla. „Moch sis to aspoň přečíst. Takže za pět!“
 
Poezie. To je jedinečný způsob vyjádření myšlenek, pocitů, prožitků a vjemů. Někoho ta případná nejednoznačnost irituje na tolik, že poezií opovrhuje. Mě naopak láká. Bezbřehá fantazie možností. Nepátrám po tom, co tím chtěl básník říci. Pátrám po tom, co k tomu můžu říci já. 
 
A pátrám do dnes. A tak moc rád chodím k Prostopášníkovi, Wirginii, Pomněnce, Maněnce a Zuřence. Popřemýšlím u Jemněnky a nepřestávám žasnout u Fčelky a bavit u Krutěnky. I to je poezie. Ovšem tím úplně nejvíc, capo di tuty capy, králem králů basníků, ač je to jen hrabě. Je to můj Pan Hrabě.
 
Tu pětku tehdá vzal čert a Tu, o níž se nemluví, snad taky. Začal jsem si uvědomovat to šněrování myšlenek, tu nechutnou manipulaci s vlastním úsudkem, se svým viděním světa, s ultimátní individualitou. A tak se stalo, že jsem se stal rebelem. Zamiloval jsem se do poezie a úplně propadl básníkům všehomíra. A taky začal sám psát. Jestli se ptáte jak, tak tiskace a malým písmem. Aplikování tiskacího písma do diktátu bylo za pět automaticky, ale vzhledem k hrubkám to vlastně bylo jedno. Psal jsem doma na papíry a pokud nebylo zbytí, taky většinou bez názvu. Věděl jsem proč, i teď zpětně vidím tu výhodu. Nejsem svázán nápovědou v názvu, zůstal jen pocit. Ale co tím chtěl básník říct? To fakt po letech nevím. Schválně, zkuste si to.
 
neslyšíš
rytmus pohrdání
slábne a
ustal docela
 
nevěříš
milovals do roztrhání
teď slepuješ a 
za dveřmi stepuje chaos
 
necituj
neb není na hraní
jakýsi středověk a 
rozmrzelá budoucnost
 
nežaluj
oslov pokání
nahého dne a 
všední derniéry
 
 
Nedávno jsem pozoroval malé děti jak malují a viděl jsem tam modré slunce, žluté moře, choboty místo nohou. Ještě nikdo jim nevnutil kolektivní vnímání světa a pravdy. Nemusíte se mnou souhlasit, ale jako básníci se rodíme.
 
.