spočítané pihy a kalhotky na schodech

Stoupám po schodech v mém baráku, v ruce tašku se snídaní a v hlavě uplynulou noc. Na třicátém schodě se zastavím, protože o sedm schodů výš leží kalhotky. Z neznámého důvodu se chytím zábradlí, naslouchám zvuku baráku a rozhlížím se jako lump, jako malý kluk, nebo voayer, nebo kombinace všeho. Malou chvíli váhám a jasně že to modrobílé okrajkovanénic beru do dlaně. A teprve potom mi dochází, že bych ty kalhoty měl vlastně znát...

Chodil jsem kolem ní. Dlouho. Bál jsem si přiznat, že jsem do ní blázen. A rozhodně jsem se bál, přiznat to jí. Přesně si vybavím, jak jsem se jí vyhýbal. Hrozil jsem se okamžiku, že bych s ní mohl být byť jen na chvíli sám. Srdce v krku a zpocené dlaně a ten pocit, že by mě mávnutím ruky rozsekala na nudle, že by mě odmítla. Tak strašně jsem se bál. A co když neodmítne? Přijel jsem za ní a počítal jí pihy ve tváři. „Pojď se mnou.“ Ale zázraky se nedějí.
Uběhne pár let a najednou je tu. Stojí přímo přede mnou. „Chci tě.“ Chtěl bych ji já? Chtěl. Jenže mě už život houpe v úplně jiném rytmu než ten její. Proč teď! Proč ne před tím a proč ne později? V labyrintu otázek se do zrcadla nikomu z nás dívat nechce. Tančíme spolu se zavřenýma očima. „Neotvírej je.“ Ale zázraky se nedějí.
Kdo koho chtěl víc? A není to jedno? Nastal den a přišla první noc. Odevzdávala se mi a já si ji bral. Nenasytně. S touhou po všem odpíraném, zakázaném a nestoudném. Každou noc s ní jsem se měnil ve vlkodlaka a modlil se, aby noc zůstala pořád mladá, stejně jako my. „Zůstaň ještě chvíli.“ Ale zázraky se nedějí.

Milovala mě, nenáviděla. Brečela kvůli mně. Horská dráha pocitů z loučení a návratů. Přetlak na prsou a nirvána šílenství. „Nebude to bolet,“ slibovali jsme si. Ale zázraky se nedějí.
... Zbývajících čtyřicet šest schodů jsem vyběhl jako nic. Pořád ještě leží zmuchlaná pod peřinou, kterou si přidržuje pod bradou jako školačka. „Koukni, přinesl jsem snídani,“ pokládám tašku na stůl a přisedávám si na kraj postele. „A hádej co jsem našel na schodech.“ Otevírám dlaň a ukazuju jí nalezený poklad. Začala se smát. Krásně a rozechvěle. Objala mě a stáhla k sobě do peřin.
Tak jsem znovu a znovu počítal její pihy a věděl, že až uběhne několik slunovratů, ztratím ji navždy. A mně zbude jen vzpomínka na její smích a kalhotky na třicátém sedmém schodě...
 

foto půjčené od Zuzany Johaníkové .. díky Zůzo :)