dobře jim tak
…
Rozdrnčel se zvonek. Podíval se na hodinky, s hrůzou zjistil, že se blíží půl osmá a on ještě není připraven na večírek. Otevřel dveře a přivítal se s Jirkou, kamarádem ze střední. „Ještě musím do sprchy a pak hned jdem,“ oznámil a stiskl na ovladači tlačítko s plusem a pozoroval zelený dílky, jak naskakují na obrazovce. Držel tlačítko tak dlouho, dokud se mu nezdál kravál znělky televizních novin dostatečný tak, aby slyšel i v koupelně. Přes proud vody stejně neslyšel. Tak přemítal. Už je to rok, co se ze dne na den sebral, naházel do stařičké škodovky těch pár švestek co měl a odstěhoval se z města na severu do Polabí. Přivezl si sebou tenkrát na střeše hromadu sněhu, což byl taky jediný sníh široko daleko. Byl pět minut v novým městě a na ten sníh hned zbalil holku. Při té vzpomínce se musel začít smát. Na severu určitě sníh je a tady letos, pro změnu, zase nic. Utíral si záda a věděl, že tam musí zavolat a případně si pro sníh dojede.
„Ježiš dělej!,“ popoháněl ho Jirka hned jak se objevil s ručníkem kolem těla.
„Dyť jo.“
„To sou zas zprávy. Ty vole slyšels to?“
„Co jako?,“ špatně si utřel nohy a do ponožek to šlo ztěžka.
„Včera ňáký dvě děti zajely pod led.“
„Parchanti, dobře jim tak.“ Hned by si za ta slova dal nejradši ránu. Vlastně ani nevěděl proč to řekl. Ale řekl. Nahlas. A bylo ticho. Cítil Jirkův pohled, zrudnul a začal blekotat něco o tom, že se to děje každý rok a jaká je to hrůza. Zrychlil pohyby, naházel na sebe věci a do pěti minut bylo slyšet bouchnutí dveří a šramocení v zámku.
Na náměstí to je deset minut chůze a cestou jsou dvě telefonní budky. První minuli bezděky. U té druhé se zastavil, zkontroloval množství mincí po kapsách a usoudil, že jich má dostatek.
„Hele Jiřino, běž napřed a objednej mi pivo. Jen zavolám domů a přijdu.“
První mince mizely v telefonním automatu. Nejdřív volal domů mámě, z paměti vylovil číslo a namačkal klávesy. „Ahoj mamí!“
Zůstalo mu ještě hodně mincí, otevřel notýsek a začal volat kamarádům, které dlouho neviděl a přál jim hezké svátky. Ještě chtěl zavolat bývalému kolegovi z práce, ale nikdo nezvedal. Jako posledního si nechal Václava, také kamaráda z bývalé práce. Na rozšafného a ukecaného Vénu zapomenout nemůže, s ním už kredit vyčerpá.
„No prosim.“
„Hezký svátky Véno, tady Honza.“
„Nazdáááár!“
Mluvili spolu dlouho, o bývalé práci, o ženských, o známých. On vždy nadhodil nějaké jméno a Véna vesele vyprávěl.
„A co Michal? Nedovolal jsem se mu. Pozdravuj ho.“
Nastalo dlouhé ticho ve sluchátku. Veselý hlas úplně zmizel. „Ty to nevíš, viď. Včera jeho kluci … “
Sesunul se v budce na zem. Sluchátko, které mu před tím vypadlo z ruky, se houpalo na šňůře před jeho obličejem. Ani si nevšiml, že ulicí začaly poletovat první vločky.
….
Pohádka skončila a ani jeden jsme si ji neužili. V posteli se ke mně syn přitulil.
„Tatí?“
„No.“
„Víš jak jsem řekl, to u těch zpráv. Jsem to tak nemyslel.“
„Já vím, že né,“ pohladil jsem ho. „Ale jsou věci, který bysme říkat neměli. Nikdy. Protože už to nikdy nemůžeš vzít zpátky. Můžeš si to pak vyčítat a stydět za to třeba celý život.“
Jan Dlouhý
naučte se utíkat
Metro bylo poloprázdný a naproti seděl hodně divný chlap. Kymácel se a něco si mrmlal pro sebe. „Není to náhodou takovej ten pošuk?“ zeptal se mě syn. „Není,“ uklidňuju jeho i sebe, ale nepříjemný pocit se rozlézal po celém těle.
Jan Dlouhý
jako magor aneb to já v tvým věku
„Čemu se tlemíš!?“ konsternovaně pozoruju svého dvanáctiletého syna. Celý se zalyká, koulej se mu slzy po tváři a sotva popadá dech. Koukne na mě a začne se smát ještě víc. Jako magor. „Vraťte mi syna,“ protáčím panenky k nebi.
Jan Dlouhý
dejme jim to najevo
„Splnila jsem mu všechno. Všechno! A von? Ani neřek, že mě má rád, že prej to je přece jasňačka. Ani kytku mi nekoupil, neobjal mě, nepřekvapil. Dyť von mi ani k vánocům nedal dárek. Jen peníze do obálky ať si koupím něco sama!“
Jan Dlouhý
udělat si radost dámou nebo udělat radost dámě?
Seděla o stoleček dál. Před sebou právě zalitou kávu, nohu přes nohu, a v ruce cigaretu na špičce, se kterou si dlouze hrála než si ji zapálila. Všimla si, že ji delší dobu pozorujuju. Pokývla hlavou na pozdrav a usmála se na mě.
Jan Dlouhý
radši vztyčený prostředníček než němá ignorace pozdravu
„Jak že? Ani slušné pozdravení, jak stav můj, i jméno mé si vyžadují, nedovedeš dát? Ty věru nevíš čeho slušný mrav si žádá? Tedy ztrestám tě!“ Tak tahle replika z Hurvínka mi naskakuje vždy, pokud mi kdokoli neodpoví na pozdrav.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Novotný je na vyhazov z ODS. Výroky o Slováčkové překročil hranici, řekl Benda
Starosta Řeporyjí Pavel Novotný překročil hranice, které by se překračovat neměly, kritizoval v...
Hlavně díky manželce. Britský premiér Sunak je se svou ženou bohatší než král
Britský premiér Rishi Sunak a jeho manželka Akshata Murtyová v loňském roce, kdy byl Sunak celou...
Vlak na Děčínsku usmrtil člověka, provoz na trati do Ústí nad Labem byl přerušen
Vlak u Dobkovic na Děčínsku v pátek vpodvečer srazil člověka. Na místě podlehl svým zraněním, řekl...
Manžela šéfky americké Sněmovny napadl kladivem. Kanaďan dostal třicet let
Soud v Kalifornii vyměřil trest třiceti let odnětí svobody muži, který v roce 2022 vtrhl do domu...
Auto sjelo pod pražským Vyšehradem do Vltavy. Na místě zasahovali potápěči
Hasiči a policie zasahovali na Podolském nábřeží, kde sjelo vozidlo do Vltavy. Podle pražských...
- Počet článků 101
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3178x
dlouhy.jan@email.cz