pojď ke mně a polezeš po zdi

Dívám se na černobílou fotografii starou přes třicet let. Na ní stojí žena v tmavých kalhotách a světlé, volné, košili. Jen trochu pootevřené plné rty, nezotročené vlasy a dívá se přímo na mě. Fascinuje mě. Nevím přesně proč. Jen z ní cítím tu přímočarou chemii a podivuju se nad tou nadpozemskou energií. „Tak ta teda je,“ pozapomenu se, že vedle mě stojí zákazník, který si při bilancování nechává tisknout svou knihu fotografií. Neušla mu moje poznámka, ani uznalé pokyvování hlavou a civění na tu holku už dávno nemělo s mou profesí co dočinění. Teď zas pro změnu pokyvoval hlavou on. „Víte, chtěla ode mě nafotit. A když přišla, neudržel jsem foťák v ruce, jak jsem se klepal. Pak jen řekla: pojď ke mně a polezeš po zdi. Měla pravdu…“

… služební cesta do Českých Budějovic. Dlouhá cesta. Nudná. Nejančím, jedu piánko. Mám půlku za sebou, zastavím na odpočívadle, protáhnu se, a dám cigárko. Seděla tam. Prvně jsem si jí všiml hned na pumpě u Prahy a teď ji vidím zas. Rusovláska sedí na kapotě a spíš než pokuřuje nějakou slimku, užívá si vánek, který načechrává její červené šaty bez živůtku. Zaparkuju vedle ní, zapálím si. Ani nedutám, i když to nevypadá, že by mě vůbec zaregistrovala. Nenápadně zírám na její kotník, který obepíná široký pásek, jako by to byla pouta.

„Vy mě pronásledujete?“ Vypálí na mě, aniž by se na mě podívala.

„Ne, nééé.“ Špatně polknu a rozkašlu se.

„Jen neříkejte.“ Zašvitoří a věnuje mi pohled, kterému by neodolal ani zatvrzelý asketa.

A tak říkám a vyprávím bez skrupulí o dnešním dnu, o těch předešlých i o těch budoucích. A ona naslouchá, slunce svítí, nebe je modré a svět je nádherný.

„.. a v ten moment jsem vytočil to číslo a …“

„V osm budu u kašny,“ přerušila mě.

Doslova mi vyrazila dech. Nikam jsem ji nezval, nic jsem po ní nechtěl, nic jsem si nesliboval. Teď se na mě dívá zase tím svým pohledem a čeká na reakci. Tak jen kývnu, protože nemůžu mluvit.

V osm tam byla. A já lezl po zdech…

Nevím proč to tak je. Potkávám je. Bohyně. Femme fatale. Je jedno jak jim říkáte, ale určitě je potkáváte taky. Vidím je v tramvajích narvaných k prasknutí. Na jezdících schodech do metra. U potravin v Tescu. Ony jednoduše odseparují dav lidí kolem a vidím jenom je. Stačí málo. Nezvyklý pohyb. Chůze. Úsměv. Slovo. Výraz. A jsem ztracen. Tramtadadá, termonukleární reakce zažehnuta. Ale ještě větší záhadou pro mě je to, že to vždycky vědí. Ty holky to vždycky vědí!

Holka může mlčet, nemusí vydat ani hlásku a přesto je vám to jasné. Je to prostě tady. Rezonuje vám to v hlavě a nezbavíte se toho. Slyšíte to? „Pojď ke mně a polezeš po zdi.“

;)