Proč musí existovat život v jiných vesmírech a jaký je

Antropický princip je tvrzení, že je vesmír udělán přesně tak, abychom v něm vznikli my. To je jistě bez diskuse, když tu jsme. Dá se z toho usuzovat, že je život v jiných vesmírech nemožný, existují-li? Ne-li, jaký život tam je?

Celý problém antropického principu je v tom, že fyzikální konstanty jako rychlost světla, gravitační konstanta, elementární náboj elektronu apod., jsou extrémně přesně a jemně "vyladěny". A to tak přesně, že kdyby se jen trošičku změnily, nemohla by existovat chemie a biochemie v nám známé podobě, tedy ani buňky a tím pádem ani život. To je (podle některých) jasný důkaz toho, že byl vesmír vytvořen úmyslně kvůli tomu, abychom v něm existovali my. Údajně je to důkaz, že existoval nějaký jeho stvořitel, který nás naplánoval.

Světlo na tuto otázku by mohla vrhnout analýza uvažující jsou-li jiné vesmíry vůbec možné a pakliže ano, je-li v nich možný život. Kdyby byl totiž jen jeden vesmír, velmi by to nahrávalo představě záměru při jeho vzniku. 

Prokázáním vzniku universa velkým třeskem např. objevem z jeho modelu předpovězeného reliktního záření je jasné, že nějaké prostředí náš vesmír skutečně vytvořilo, tedy, že existuje jakýsi nadvesmír, tedy něco jiného než náš vesmír (i kdyby to nakrásně měl být třeba bůh). Tento nadvesmír je očividně schopen vytvořit náš vesmír. Museli bychom vytvořit krkolomné domněnky, abych zdůvodnili představu, že vytvořil vesmír jen jediný, třeba netestovatelnou představu demiurga, tedy jeho stvořitele. Ale ani u něj není důvod pro vytvoření jen jediného vesmíru. Děti přece také staví více hradů z písku, ne? :-) Takže představu jediného vesmíru nám našeptává ďábel sebestřednosti a náš omezený rozhled, který zatím vesmírem končí.

Pomůže nám tady také jiná analogie. Když gravitační síla koncentruje na jednom místě vodík, ze kterého pak vznikne hvězda, také to neučiní jen jednou. Tenhle mechanismus nevytvořil jen Slunce, ale miliardy miliard jiných hvězd. Ostatně nemusíme konkrétně zkoumat mechanismus vzniku velkého třesku, nebo dělat analogie, abychom s velkou jistotou tvrdili, že existuje mnoho vesmírů. Můžeme se rozhlédnout kolem sebe a zjistit, že mnohost systémů je železným zákonem. Copak existuje jen jedna hvězda, jeden atom, jeden mravenec, jedna rostlina, jeden člověk, nebo jedna planeta? Zkusme přijít na to, co existuje pouze jednou, a zjistíme, že nic takového není. Tento empiricky nesčíslněkrát ověřeným fakt si nazvěme axiomem mnohosti. 

Jediné, co vidíme pouze jednou, je náš vesmír. Jenže jeho osamocenost nemůžeme brát vážně prostě proto, že za něj nevidíme. Jsme ve stejné situaci, jako lidé před Galileovým dalekohledem, kteří viděli Zemi jako jedinou planetu a Slunce jako jedinou hvězdu jen proto, že neviděli dále. Mysleli si, že jiné planety jsou něco úplně jiného než naše Země, a že nepohyblivé tečky na obloze jsou něco úplně jiného než další slunce. Uvážíme-li tedy axiom mnohosti, máme za dokázané, že existují i jiné vesmíry, a tedy i to prostředí, které je vytvořilo, multivesmír (a to nakonec i v tom případě, když si ho představujeme jako pokoj dítěte mimozemšťana, které vytváří vesmíry jako naše děti dělají bubliny bublifukem).

Pokračujme tedy dále a zjistěme, je-li možný život v jiných vesmírech, když už víme, že jiné vesmíry existují. K tomu potřebujeme změnit fyzikální konstanty, o kterých byla na začátku řeč, a zkoumat, jak to ovlivní život ve vesmíru. Tady ovšem narazíme na "malý" problém. Zjistíme, že dnešní fyzika a matematika není schopna z nižší strukturní úrovně spočítat a tím i určit chování vyšší strukturní úrovně. Když budeme kvantovou mechanikou počítat atom vodíku, dostaneme skvělé výsledky. Čím více má ale atom elektronů ve svém obalu, tím horší výsledky výpočet dává. Nakonec výpočet zklame úplně, a i u poměrně prosté molekuly nejde z úrovně kvantové mechaniky spočítat skoro vůbec nic. Nemluvě už ani o makromolekulách. Molekuly musí už zkoumat chemie samostatně, jaksi zcela od základních principů, ze své úrovně atomů směrem nahoru k molekulám, a spojení s nižší úrovni je tu jen principiální a velmi nepřesné. Ostatně ze své vlastní izolované úrovně chemie i historicky vznikla v 17. a 18. století, tedy v době, kdy nikdo neměl o kvantové mechanice ani ponětí.

Když nahlédneme do historie, zjistíme, že stejně odtrženě vznikla biologie, jako původně nechemické zkoumání živých organismů. A ani v dnešní době nelze z úrovně našich biochemických znalostí odvodit, jaké organismy vzniknou, hlavně proto, že je takové odvození nesmírně složité (podobně jako odvození vlastností makromolekul z kvantové úrovně). A mimo jiné by odvození chování biologických druhů potřebovalo i přesnou simulaci vlivů prostředí na Zemi, třeba vlivu doby ledové. Vliv okolí organismů nelze zanedbat. Je zřejmé, že se naše poznání rozpadá na poznání několika oddělených strukturních úrovní (kvantovou, atomovou, molekulovou, biochemickou, buněčnou, orgánovou, biologických druhů). A to jsme ještě nepřidali úroveň kvantové gravitace (teorie strun nebo teorie smyčkové gravitace), ze které zřejmě všechny ty jemně vyladěné fyzikální konstanty našeho vesmíru povstávají.

Hezkým příkladem naší neschopnosti poznat vyšší strukturní úroveň výpočtem chování té nižší je v nedávné době lidmi vytvořené kvark-gluonové plazma. Tato forma hmoty, která existovala desítky mikrosekund po velkém třesku, měla mít podle modelů formu trochu podobnou plazmatu ve Slunci. Pokusy v CERNu bylo ale zjištěno, že se chová spíše jako supratekutina. Naše schopnost odvodit vlastnosti celku z dobře známých vlastností částí, zde kvarků a gluonů, opět zklamala.

Z výše uvedeného je zřejmé, že absolutně nejsme schopni odhadnout možnost existence života v jiných vesmírech na základě změněných hodnot základních fyzikálních konstant. K tomu bychom totiž museli uvažovat změněnou podobu kvantové gravitace (kterou navíc ještě ani neznáme!), z ní pak odvodit současnou kvantovou mechaniku elektromagnetické, slabé a silné síly. Dále bychom z této úrovně museli vypočítat chování všech atomů, pak molekul, makromolekul, virů, bakterií a buněk, orgánů, živočichů a jejich interakcí. Museli bychom tedy překonat nejméně 5 oblastní naší neznalosti, 5 "zemí nikoho" mezi poměrně slušně známými strukturními úrovněmi. Toho nejsme v současnosti schopni ani omylem.

Pakliže ale nejsme schopni ani vzdáleně odhadnout, jak vhodné prostředí pro život jiné vesmíry vytvořily, je závěr, že je v jiných vesmírech za jiné konstelace konstant život nemožný, zcela nepodložený. Pak nezbývá než připustit nejpravděpodobnější možnost, a to že rozdělení vhodnosti jiných vesmírů pro život bude zřejmě jaksi normální. Budou existovat takové vesmíry, kde nebude nejmenší možnost života, budou jiné, které budou vhodné pro život asi jako náš vesmír. Ale pak budou i takové, které pro život a inteligenci budou daleko vhodnější než ten náš.

Metaforicky řečeno, když náhodně poslepu vybereme čas, kdy nějaké dítě vyfouklo konkrétní bublinu z velkého množství bublin, jaká je pravděpodobnost, že to bude ta nejlepší bublina? A těch vesmírů je velmi pravděpodobně obrovské množství (i když jich nemůže být nekonečně mnoho - zdůvodnění zde), tady pravděpodobnost extrémní vhodnosti našeho universa pro život je mizivá. Metaforou může být pohled Evropana na jiné oblasti Země. Určitě jsou horší místa pro život než Evropa, a to třeba Sibiř nebo Severní pól či pouště, ale pak jsou na Zemi místa, která bují životem daleko více než evropská města. Můžeme jmenovat třeba Amazonský prales nebo oceány.

Použijeme-li opět axiom mnohosti, můžeme říci, že jestliže v našem vesmíru vznikl život prokazatelně jednou, tedy v našem případě, zcela jistě musel vzniknout mnohokrát, když víme, že existují miliardy miliard exoplanet. Můžeme proto existenci mimozemšťanů proto považovat za jistou. Stejnou úvahu můžeme udělat pro multivesmír. Jestliže existuje jeden vesmír s životem, což je bez diskuse, bude takových existovat mnoho. Považujme proto existenci mimo-vesmířanů za prokázanou.

Silný antropický princip, tedy takový, který předpokládá stvořitele, jenž nás dopředu v designu universa naplánoval, pak není nic jiného než forma našeho egocentrismu a omezenosti našeho poznání. Středověká představa jedinečnosti Slunce, Země a nás samých je tu velmi výmluvou paralelou. Proto mi silný antropický princip připomínal povzdech Eskymáka, že bez sněhu a ledu přece není možné postavit žádné obydlí. Nebo údiv kaluže, jak dokonale je pro ni vytvořena díra, ve které se nalézá. A na závěr už jen zkusme omezení našeho poznání trochu překonat. Uvažujíc z úrovně kvantové gravitace, tedy z úrovně změny zmíněných základních fyzikálních konstant, musíme si představit jiné vesmíry, kde nebudou nám známé elementární částice, a tím také ani atomy, molekuly a život v nám známé podobě. Jenže život není definován nutností molekulární či atomové struktury, ale jen jako něco, co se udržuje v homeostázi, je to organizované, má to výměnu energie s okolím (u nás metabolismus), roste to, adaptuje se to, umí se to rozmnožovat a vnímá to okolí. Kde v této definici někde vidíte zmínku o konkrétním materiálu, na kterém má být život postaven? Materiální základ života může tvořit něco zcela jiného, zcela jiné částice, nebo něco zcela jiného než částice.

Tedy odpověď na otázky v titulku je, že život v dalších vesmírech dozajista existuje, ale jak vypadá, o tom nebudeme mít dlouho ani ponětí.