Proč je realita jen v našem vědomí a proč není zcela pevná

Nadpis možná zní dost šíleně, ale výklad bude poněkud umírněnější. Realita pevná je, i když ne zcela absolutně a ukážeme, odkud tuto pevnost bere. Vysvětlíme taky to, že mimo nás je něco, čeho je realita v naší hlavě jen obrazem.

Přirozené mechanické pojetí reality spočívá hlavně v představě, že realita je mimo nás a že je zcela pevná.

Že realita není vně se dá snadno pochopit, když známe film Matrix a dokážeme si představit, že realitu lze vytvořit i uměle, bez toho, aby byla mimo nás, tedy tak, že je jen v naší hlavě. To zaprvé.

Zadruhé Matrix jasně ukazuje, že není důvod k představě, že okolí musí být takové, jako naše představa o něm. Pochopme proto tedy, že realita, jak ji důvěrně známe, je jen v naší hlavě. To, že máme dojem, že je venku, je dáno jen tím, že venku je svět, který, i když se od reality velmi liší, je stále pevný a taktéž vzorem, předobrazem pro model v naší hlavě, který nazýváme realitou. Z důvodů přežití v evoluci se ukázala jako zásadní rychlá reakce, a proto mozek situaci zjednodušuje tak, že náš zjednodušený obraz okolního světa, skutečnost. "přilepí" na jevový povrch okolního světa a tedy "tvrdí, že realita je mimo nás.

Kdo by nechtěl věřit, že je Matrix možný, měl by si uvědomit, že zvukový "matrix" je již dávno dokonale realizovaný. Posloucháme ze zvukového záznamu symfonický orchestr a ten slyšíme dokonale prostorově, i když tam není. U vizuální virtuální reality je jen otázka dalšího technologického pokroku, kdy optický rastr vnímaných obrazovek dosáhne onoho ideálního rozlišení 9000 x 5000 bodů a dál už je to jen věc dokonalého softwaru či prostě jen záznamu reálné situace.

Zpět ale k pevnosti reality. I realita v naší hlavě je poměrně pevná, nejen její vzor - okolní svět, což je dáno jednak pevností onoho okolního světa, jednak ale i relativní stálostí interakcí mezi námi a okolními objekty. Atomy ještě dlouho budou vysílat světlo, fyziologické mechanismy našich smyslů se nemění a logika, zkopírovaná z jistých zákonů okolního světa je také velmi stabilní.

Stačí také uvážit, jak hodně se proměňují signály z okolního světa, než dorazí do našeho já, abychom pochopili, že důvěrně známá realita v naší hlavě se od okolí liší opravdu hodně. Pěkným prostým příkladem jsou barvy, které ve světě neexistují, jsou tam jen fotony s různými frekvencemi. My ale nepochybujeme, že okolí je barevné. Není.

Také nevidíme objekty, ale jen jejich posly. Objekt má atomy, ale s těmi nepřijdeme přímo do styku. I když je třeba hmatáme, je to jen výměna fotonů mezi elektronovými slupkami atomů objektu a naší ruky, atomy samy v kontaktu nejsou. Uvažujeme-li zrakové vnímání, je foton vyslaný atomem něco jiného než atom sám. V sítnici oka se foton opět transformuje, a to v chemickou látku, rhodopsin. I ten se mění v neurosignál. Kdybychom chtěli popsat podrobnosti všech těch změn, byla by to přinejmenším celodenní přednáška.

Tedy to, co do hlavy dostaneme, není objekt sám, ale jen jeho mnohokráte přetvořený obraz. Jen s tímto obrazem se naše vědomí dostane přímo do styku, ne s okolím. Že k tomuto modelu v naší hlavě máme informaci, že zdroj těchto podnětů je v okolí, to neznamená, že vidíme přesně to, co je v okolí. Podobně jako bolest v prstu cítíme v hlavě, a máme přitom u této bolesti "visačku" například: je to v levém malíčku. A můžeme tam tu visačku mít třeba, i když nemáme celou levou ruku - viz fantómové bolesti. To opět jasně podporuje naše pojetí, neboť to je jakýsi přirozený "matrix"..

Protože můžeme z tisícileté lidské zkušenosti usoudit, že vše má svoji strukturu, ze které to vzniká, třeba člověk z buněk, lze s jistotou prohlásit, že vše má tento emergentní charakter. Pak tedy ale vše, co poznáváme, buňky, atomy, struny, prostor, má vždy strukturu z něčeho hlubšího a z této vzniká. Proto existence čehokoliv, co poznáváme je jen relativní, ne zcela stálá, vlastně částečně to i neexistuje v tom smyslu, že třeba atom není 100% atom, ale pouze několik kvarků spojených gluony a kolem elektrony. Náš mozek abstrahuje od mezer mezi jádrem a elektrony a dotahuje relativní vyčleněnost atomu z okolí do dokonalé leč pouze abstraktní oddělenosti od okolí a dokonalé abstraktní celistvosti uvnitř atomu. Vybírá relativně stabilní vazby uvnitř (ty mohou být ale zničeny) a odmýšlí poměrně náhodné vazby na okolí. Tak ze spojité sítě vazeb mozek dovybírá část stabilnější než okolí a dovytváří atom, který ovšem přesně tak (např. bez vazeb na okolí), jak ho chápeme, v realitě neexistuje. Abychom pochopili, že dekompozice každého objektu pokračuje dále, můžeme uvážit hypotézy struktury elementárních částic v podobě super-strun nebo kvantových smyček.

Neexistuje nic, co známe nebo poznáme, co by bylo absolutně stálé. Tedy to absolutně stálé, co je mimo nás a co je také zdrojem stability reality v naší hlavě, nemůžeme nikdy nijak poznat v podobě smyslové nebo racionální (racio je také určitý "smysl"). Nazvěme si tedy to absolutně stále absolutním světem a pochopme, že se nijak nepodobá ničemu, co známe a kdy znát budeme, tedy ani bohu ne, ani hmotě. Poznáváme jen informace, které absolutní svět odeslal po nekonečné cestě, tedy jsou nekonečně způsoby změněny. Proto tento absolutní svět nemá žádnou vlastnost, kterou kdy budeme znát.

Naše skutečnost je jako kruh ozářený světlem baterky v nočním lese. Vidíme jen malý kousíček světa a nikdy víc vidět nebudeme, protože s konstrukcí silnějších "světel" budeme stále znovu a znovu zjišťovat, že i krajina je mnohem větší, než jsme kdy mohli tušit.