Myšlenkové krystaly 1 - Existuje svobodná vůle?

Tento blog je začátkem seriálu stručných a jasných myšlenek, myšlenkových krystalů, o které se může opírat "filosofické" uvažování. Dnes uvedu první, Schopenhauerovu: "Člověk může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce." 

Dnešní doba je uspěchaná, útržkovitá, člověk často nemá mnoho času na soustavné dlouhodobé uvažování a nebo se ani nechce něčemu takovému věnovat. Pro někoho je ale takové uvažování docela zábava a takový pak může to, co nalezl, předat dál ve zjednodušené a jasné formě. Pokusím se vám proto předat výsledky dlouhodobého uvažování ve velmi stručné, hutné formě. Sice to bude chtít nějaký výklad, ale budu se snažit tyto komprimované myšlenkové ZIPy vyjádřit nejdříve extrémně jednoduše. To bude úroveň 1. Po tomto výkladu by vám měl stačit jen onen myšlenkový krystal bez dalších složitostí. Komu nebude stačit úroveň 1, může se pustit do i graficky oddělené hlubší úrovně 2.

1.úroveň struktury myšlenkového krystalu

Co tedy tato Schopenhauerova myšlenka říká? (Upozorňuji přitom na to, že zcela úmyslně se vyhýbám výkladu toho, jak to ten který autor tenkrát přesně myslel. Jde mi jen o to, co ta myšlenka skutečně říká, ne o pro tento účel zbytečné a zamlžující pitvání historie.) Tato Arturova myšlenka neřeší situace, kdy je člověk nesvobodný a nemůže dělat co chce. Jde tedy jen o zcela svobodnou situaci.

Co může tedy člověk chtít a co nemůže chtít, když je zcela svobodný? Neboli, kde se bere jeho svobodná vůle. Na to odpověděl jeden pokus pomocí transkraniální magnetické stimulace, česky řečeno působení magnetu na mozek jeho přiložením k hlavě (viz obrázek výše). Tímto působením na určité místo mozku byli lékaři schopni pohnout rukou pokusné osoby. Na tom by nebylo celkem nic zvláštního, protože víme, že mozek ovládá svaly prostřednictvím nervů, které vycházejí z mozku a že to vše se děje elektrochemickými procesy, které lze ovlivnit magnetem. Co bylo ale šokující bylo, že pokusné osoby přitom tvrdily, že chtěly pohnout rukou, že to byla jejich svobodná vůle! Lékaři tedy "vyrobili" něčí svobodnou vůli.

Z toho jasně vyplývá, že svobodná vůle není začátkem kauzálního řetězce našich akcí, ale že jde něčím jiným vytvořit. To, že něco chceme, je také něčím způsobeno, determinováno. Nemáme nad svým chtěním kontrolu, jak se domníváme. Ovládá nás naše podvědomí (jak se můžeme přesvědčit v úrovni 2). Naše svobodná vůle je způsobena podvědomými procesy a je jejich výsledkem. Že ji vnímáme jako začátek řetězce příčin a následků je jen proto, že to, co je předtím, "nevidíme".

Vědomím "vidíme" jen malou část mozkových procesů nebo jejich důsledků v okolí (na obrázku níže je to v metafoře s dominem světlý kruh). Existuje ale obrovská většina podvědomých procesů, které si neuvědomujeme a často vnímáme jen jejich výsledek. Myslíme třeba soustředěně na chůzi? Nikoliv, je to automatický pohyb. Vědomím "vidíme" i to, co naše akce způsobují v okolí, ale ne to, co našim vědomým akcím předchází (na obrázku níže je to levá část řady v temnotě). Nevidíme tedy podvědomé příčiny naší vědomé svobodné vůle.

On je taky nesmysl, aby bylo něco bez příčiny. To by porušovalo zákon zachování energie a též zákon zachování informace (z kvantové mechaniky). Formulujme si to třeba jako zákon zachování kauzality. Že je svobodná vůle absolutní počátek je zhruba stejně naivní představa, jako že se vesmír otáčí kolem stojící Země. Ono to tak jistě vypadá, ale pravda to není. Že to pravda je nám našeptává jen naše sebeláska.

Kdyby vám přišlo hodně šokující, že naše svobodná vůle vlastě není svobodná, čtěte 2.úroveň výkladu, kde je také vysvětleno, co je to svoboda. Ale výše uvedený argument transkraniální stimulace zcela postačuje na to, aby bylo jasné, že svobodná vůle není počátkem kauzálního řetězce, ale jen "středním" článkem. A Schopenhauerova věta "Člověk může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce." pak znamená, že své chtění vědomě neovládáme. Nemůžeme chtít to, co nám podvědomí "nepřikáže". Nemůžeme se vědomě rozhodnout, že budeme nenávidět iPhone, když nám naše podvědomí říká, že ho milujeme a iPhone je proto součástí naší identity a prestiže.

----------------------------------------------------------------------------------

2.úroveň struktury myšlenkového krystalu

Mohlo by nás napadnout, že některé akty svobodné vůle je sice možné vytvořit uměle z vnějšku, ale jiné, třeba složitější, ne. Jak třeba vyrobil svobodnou vůli, aby si někdo koupil iPhone, který nesnáší? Výzkumy ale ukázaly, že při nakupování se lidé až z 90% rozhodují emocionálně, tedy vlastně podvědomě. Amygdala jim pošle do vědomí emoci, která způsobí jejich vědomé rozhodnutí. Že zatím neumíme působit magnetem na mozek tak cíleně a přesně, aby v nás vyvolal šílenou uvědomovanou touhu po iPhonu, neznamená, že to naše podvědomí nedokáže. Nebo vy víte proč se vám líbí nebo nelíbí to či ono a je to výsledek vašeho vědomého posouzení a umíte přesně popsat, jak to rozhodnutí vzniklo? Jestli ne, je zřejmé, že to rozhodnutí udělalo vaše podvědomí. Třeba to ale také dokáže vnější působení zvané reklama a marketing, které tu nahrazuje onen magnet.

Je spousta věcí, kde se něco rozhoduje mimo naše vědomí. Většina lidí nevraždí, mají zde velký blok. Ten nevznikl ale naším vědomým uvažováním, ale např. výchovou našich rodičů. Že chceme něco dělat, že nás něco baví, jezdit na koni či na kole, sbírat známky, běhat za holkami, to není nic, co bychom si racionálně vymysleli. To nás ovládá naše podvědomí a my ho slepě posloucháme. Třeba v případě partnerské přitažlivosti, strachu, atd. Kde jedině zasáhne vědomá akce je tam, kde se dvě "naše" podvědomá chtění střetnou. Třeba, jestli mám jít na koně nebo nakupovat? Obojí dnes dopoledne nemůžu stihnout. Když budeme přemýšlet nad našimi činnostmi, tak zjistíme, jak malou roli v nich vědomí hraje. Usneme či se probudíme ne kvůli tomu, že chceme, lekneme se taky neuvědoměle, stejně jako dýcháme. Vědomí je spíše oblast, kam obrovská většina mozkových procesů vyplivne svůj výsledek, než že by to byl počátek čehokoliv.

Pro to, že je naše vědomí ovládáno podvědomím je také experimentální argument. Experimenty bylo zjištěno, že je naše rozhodnutí předcházeno a tím zřejmě způsobeno naším podvědomím. Projeví se to elektrickou aktivitou mozku před vědomým rozhodnutím. Těmito pokusy je znám především Benjamin Libet a jeho pokusy si můžete na jeho Wiki profilu více prostudovat. On sám dospěl k názoru, že sice opravdu naše přání vznikají podvědomě a ve vědomí se jen manifestují, ale že vědomí realizaci našich přání a  pohnutek může zablokovat. Hovoří se o právu veta našeho vědomí. Max Velmans ale snadno vyvrátil tento jeho názor: "Libet ukázal, že prožitému záměru vykonat čin předchází mozková iniciace. Proč by mělo být prožité rozhodnutí tento záměr vetovat nebo aktivně či pasivně podporovat jeho dokončení jiné?" Je to jen střed výsledků dvou podvědomých procesů, který se odehrává v našem vědomí, jak jsme už psali výše. Ostatně i odmítnutí názoru, že naše vůle není počátkem všeho v našem osobním světě, je jen intuitivní podvědomá obrana naší důležitosti, která má často příčinu v našich pochybách o sobě samých.

Náš pocit svobody je tedy jen jevový, zdánlivý, obrovská většina (všechna?) rozhodnutí je podvědomých. A to podvědomí bylo zformováno třeba evolucí. Máme strach z výšek či hadů, nelíbí se nám, co smrdí či vypadá hnusně, což jsou mechanismy směřující k sebezáchově. Naše intuitivní názory formovali naši rodiče či škola a nebo také fake news o COVIDu.či reklamy v televizi. Nicméně pocit svobody máme tehdy, když příčina našeho jednání je v našem podvědomí, i když bylo naše podvědomí bez naší kontroly zformováno třeba fake news na Facebooku. A pocit nesvobody máme tehdy, když jsme donuceni k činnosti, která nevychází z našeho podvědomí a odporuje podvědomým procesům. Takže abychom měli pocit, že děláme přesně to, co chceme, tak je potřeba zblbnout naše podvědomí. Když za fašismu v Německu bylo neustále opakováno, že jsou Židé špíny a podlidi, nečinil pak lidem problém, když byli Židé zabíjeni. Bylo to v souladu s jejich podvědomým názorem. Podobně jako máme přirozený pocit, že kdo zabije úmyslně deset lidí, ten si zaslouží smrt a je to zcela v pořádku.

A poslední otázku, kterou dnes otevřeme, je otázka viny. Máme naivní představu, že vinen je ten, kdo vědomě udělá něco špatného a udělá to čistě z jeho vůle. Jestliže ale třeba nějaký zloděj žil v neutěšených rodinných podmínkách, pod tlakem tvrdého domácího násilí, pak vlastně za to, jak se chová nemůže. Je produktem výchovy svých rodičů, primárním zdrojem jeho chování není jeho vědomá úvaha. Pak je ale tendence obhájců jej omlouvat, že je zločinec jen produktem poměrů, ve kterých vyrůstal. Ale otázka viny je jen povrchní pohled. V podstatě nejde o to, kdo je vinen, ale jde o zamezení chování, které poškozuje jiné. Vrah a jeho uvědomované pohnutky zabít jsou jistě produktem výchovy rodičů, ale to nemůže být důvod, aby byl zproštěn viny. Jeho chování je třeba zamezit, ať je vinen či ne. Ostatně od určitého věku je člověk zodpovědný za své činy, třebaže za ně vlastně nemůže a psychologii vraha v něm "vyrobili" jeho rodiče.
Ono to souvisí s tím, že ani náhoda není absolutní počátek kauzálního řetězce. Náhoda je jeden článek kauzálního řetězce, před nějž nevidíme, takže se mylně domníváme, že je to začátek. Tuto ideu můžeme prozkoumat v textu Náhoda neexistuje a přesto se jí nelze nikdy zbavit nebo v blogu Důkaz, že náhoda je jen iluze.