Můj synáček se zrovna učí na zkoušky a chtěl nějaké rady. Jsme oba dost stejní, nikdy se nám nechce moc učit. Tak jsem rozumoval, že jsem to dělal tak, že jsem si řek, že se budu učit hodinu a pak si dám pauzu.
Hodinu se přece vydrží učit každý, ne? A po pauze, třeba půlhodinové, zase hodinu učení. Když má člověk před sebou naději na konec trápení, tak se to dá vydržet. Mi to tedy takhle pomáhalo. Nevím, jestli jemu nebo vám. Kdyžtak vyzkoušejte.
Ale trochu jsem ho vyděsil tím, že první rok na universitě, kam se chystá, bude drsný. On ten přechod bývá náročný. Já jsem měl až slzu v oknu, když jsem zjistil, že na universitě v prvním semestru nerozumím všemu z matematiky hned na přednášce. Na to jsem fakt nebyl zvyklý. Ale uklidnil jsem ho tím, že ke konci studia je člověk už tak netrénovaný, že se na zkoušku vůbec neučí. Jen se na zkoušku zapíše na odpoledne, přijde na ni ráno, učí se ze skript a když vycházejí kolegové ze zkoušky, tak z nich tahá rozumy: jaké byly otázky a co se zkoušejícímu nelíbilo na odpovědích a tak.
Ovšem než jsem se to naučil, nebyl jsem zvyklý se učit vůbec, nebo se mi jen nechtělo, což se projevilo hlavně na maturitě. Maturita z chemie dopadla za 3, a náš třídní mě sprdnul, že jsem se vůbec neučil. A měl pravdu.
Studentík (pixabay free photo)
Ale z češtiny jsem exceloval a vyučující jsem ohromil, i když jsem se vlastně pořádně ani neučil. Tedy, měl jsem plán. Domluvil jsem se s kamarádem Propokem, že se budeme češtinu učit spolu. Bydlel jsem poblíž centra Ostravy, na Vrbeského 10, skočil jsem vždy na trolejbus k ZOO směr Ostrava-Michálkovice, kde kolega bydel, a vytáhl jsem maturitní otázky z češtiny. Cestou jsem ale vždy zvládl jen první otázku, možná kousek druhé. A u Prokopa jsem vždycky jen hráli karty. Ale protože jsme tohle dělali každý den snad 3 týdny, uměl jsem alespoň tu první otázku jako z praku. Ovšem to bylo tak asi vše.
U maturity z češtiny jsem tedy věděl, že si musím vybrat první otázku. Proto když jsem přišel ke stolu z otázkami, představil jsem si, že učitelka je tam kladla z druhé strany stolu a neomylně jsem sáhl po otázce, která měla být jedničkou. Otázky ještě nebyly skoro vůbec probrané, tak jsem měl naději. Zděsil jsem se, když jsem viděl, že je to otázka číslo 2. Ovšem zachránil mě hluboký socialismus. Vystoupila učitelka ruštiny a sdělila, že je nějaké slavné komunistické výročí a že proto dali jako první otázku k oné události. Tím se otázky posunuly a číslo 2 znamenalo číslo 1.
V Ostravě se říká: „Hlupi maju štěsti.“ A taky že jo. Jedinou otázku z češtiny, kterou jsem se doopravdy naučil, jsem vymlask s přehledem. A moje učitelka z češtiny zírala, protože se v češtině moc jinak neexceloval. Už se mi i povedlo, že jsem začínal školní rok pětkou z diktátu. I když jsem to nakonec vždy uhrál nejhůře na 2. Ale oslněná učitelka něco blábolila po mém výkonu o tom, že určitě půjdu někam na humanitní obor. No, nešel jsem, fakt ne.
––––––––––––––––––––––
Kdyby někoho zajímaly ještě mé další školní skopičiny, tak zkuste:
Jak sex zvyšuje schopnost řešit matematické úlohy
Dá se v padesáti naučit anglicky?
Proč se Česká televize zajímala o rovnici E=mc2 v Ph.D. dizertaci
