Santini patří k hvězdám české architektury všech dob

Byl to génius, jaký se narodí jednou za mnoho set let. Jan Blažej Santini Aichel uměl mistrně propojit baroko s gotikou. Dokázal, že i přes zdravotní handicap se talentem a pracovitostí dá dosáhnout úspěchu.

Santiniho osobnost je důkazem toho, že pobělohorské období, éra baroka, bylo dobou rozvinuté vyspělé kultury, umění a architektury v českých zemích, které se v tomto směru vyrovnaly Evropě.

Mistrně spojoval staré s novým

Mnoho současných architektů nedokáže to, co dokázal on. Spojit staré s novým tak, aby to vypadalo přirozeně a nevyvolávalo odpor mezi lidmi. Jan Blažej Santini Aichel, jehož 300 výročí úmrtí (7. prosince 1723) si připomínáme, to bravurně zvládal. Na jeho díle je rovněž patrné, že byl hluboce věřícím katolíkem a svoji neochvějnou víru v Boha dokázal promítnout i do svých slavných staveb. Narodil se 3. února 1677 do rodiny malostranského měšťana a kamenického mistra italského původu Santiniho Aichela. Pokřtěn byl o den později v katedrále sv. Víta jako Jan Blažej, jméno Santini přijal později na počest svého otce.

Jan Blažej Santini Aichel tak trochu připomíná paní Colombovou, hodně se o něm mluví, ale nikdo neví, jak ve skutečnosti vypadal. Nezachoval se jediný jeho portrét, neví se přesně, kdo mu pomohl ke slávě. Zdá se však, že architektem se stal tak nějak druhoplánově. Od narození trpěl tělesnou vadou, která mu znemožňovala pokračovat ve stopách jeho otce, v rodové kamenické tradici. A tak se stal architektem. Na jeho formování měl vliv rodinný přítel Aichelů francouzský architekt působící v Čechách Jean Baptista Mathey, který přijal Santiniho do učení a mezi jehož díla patří pražský arcibiskupský palác nebo jízdárna na Pražském Hradě. Ovlivnil jej také architekt Francesco Borromini, s jehož dílem se seznámil v Římě, kam doputoval při své tovaryšské cestě Itálii, kterou začal v roce 1696. Na rozdíl od Borrominiho italských současníků, kteří jej považovali za blázna, on pochopil jako intelektuálně velmi zdatný jeho genialitu.

První zakázku získal po návratu do Čech už ve třiadvaceti letech, kdy vedl stavbu konventu cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi. Během svého krátkého života stál u zrodu asi 80 staveb, což od počátku jeho kariéry činí zhruba čtyři ročně. Asi nejslavnější z nich je poutní kostel svatého Jana Nepomuckého v Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou. Projektoval rovněž klášter v Plasích, chrámy v Kladrubech nebo Sedleci u Kutné Hory a mnoho dalších.

Vzorem špičkového odborníka

Santini nám může být příkladem toho, že i přes zdravotní omezení se v každé době dá dosáhnout úspěchu. Ten se však nedostavuje zadarmo. On velmi tvrdě a neúnavně pracoval a často řídil stavby vzdálené od sebe i několik set kilometrů. Velkou část života proto strávil v kočáře, kterým se pohyboval mezi svými působišti, jelikož vzhledem ke svému zdraví nemohl jezdit na koni, a jiný způsob dopravy byl v té době nemožný. To bylo hodně úmorné a vyčerpávající.

On si však nestěžoval na nepříznivé okolnosti, na poměry ve společnosti, ale tvořil, prosadil se, a stal se respektovanou osobností. Pro srovnání, vyrůstal v přízemním domě svého rovněž celkem úspěšného otce na Hradčanech, který měl hodnotu 260 zlatých. On sám si pak v roce 1705, tedy v osmadvaceti letech, koupil patrový Valkounský dům v Nerudově ulici na Malé Straně za 3000 zlatých. Později si pořídil ještě sousední dům U zlaté číše a oba spojil v palác.

Patřil k tak velmi bohatým lidem své doby. Ano, vyhledávali jej opati, církevní představitelé, šlechtici a další. Bylo tenkrát In, aby klášter, kostel čí zámek stavěl dotyčnému Santini. Ke svému bohatství se tak vypracoval poctivou, náročnou a trpělivou prací. Fňukáním, naříkáním, stěžováním si na nepříznivé poměry, cesta na vrchol rozhodně nevede. Jan Blažej Santini Aichel tak může být vzorem i v tomto ohledu. Patřil k špičkovým odborníkům a stal se úspěšným člověkem.

Architekt Jan Bárta k Santinimu uvedl: „Nepochybně to byl naprosto výjimečný zjev, který se v období rozvinutého baroka dokázal ohlédnout ke středověku. To, co se dříve stavělo z kamene, on dokázal překlopit do barokní cihelné technologie. Čili geniálně propojil baroko s gotikou.“

Jedním z působišť Santiniho byl i premonstrátský klášter v Želivi na Pelhřimovsku. „V Želivě je podle plánů Santiniho postavena loď kostela, která navazuje na gotický presbytář. Santini tak trefně propojil staré s novým, gotiku s barokem a z opatského chrámu vytvořil perlu Vysočiny. To, co zhmotnil v architektuře opatského chrámu, tedy že do starého přináší nové, by mělo být neustálým posláním křesťanů. Santini byl obdivuhodným architektem, který maximálně zúročil každý den svého života a využil těch darů, které mu Pán Bůh dal,“ řekl současný opat premonstrátského kláštera v Želivi Tadeáš Spišák.

Nepříliš šťastný osobní život

Jan Blažej Santini Aichel neměl moc štěstí v osobním životě. Umřeli mu tři malí synové, z prvního manželství zůstala jen dcera Anna Veronika. V roce 1720 pochoval i svoji první ženu Veroniku Alžbětu. Později se oženil s Antonií Ignácií Chřepickou z Modliškovic z rodu jihočeské nižší šlechty, čímž se stal šlechticem. Spolu pak měli dvě děti, starší dceru Janu Ludmilu a syna Jana Ignáce Rochuse.

Bohužel, předčasně zesnul v 46 letech. Když cítil, že se blíží poslední dny jeho pozemského putování, odkázal svůj majetek odhadovaný na 30 000 zlatých, rodině, církevním institucím, chudým lidem bez domova a vězňům. Na nynější poměry se dá říci, že byl mnohonásobným milionářem. Takto zní začátek jeho závěti. „Ve jménu Nejsvětější Trojice, Boha Otce, Syna i Ducha svatého, amen. Poněvadž je smrt každého člověka jistá, hodina však nejistá, pořídil jsem, dobře uváživ, abych zabránil sporu, jenž by snad mohl vzniknouti po mém odchodu se světa o malém mém, Bohem mi požehnaném jmění, jsa, bohudíky, dobrého a zdravého rozumu, následující testament neboli poslední vůli. A to:

Duši svou, vykoupenou nade vše nejdrahocennější krví Spasitele mého, Jesu Krista, poroučím v nadevše nejsvětější pace jeho; ten ať ji ráčí na přímluvu své nadevše nejvěrnější Matky Marie, svatého Jana z Nepomuku a všech milých svatých milostivě přijmouti; tělo pak své zemi, aby bylo navečer bez jakékoliv nádhery dopraveno a pohřbeno ve zdejším malostranském filiálním kostele Sti. Joannis Baptistae sub rupe, nazítří pak nato mají být slouženy dvě zpívané mše, jedna zádušní a jedna k andělům, a padesát tichých; u P. P. kapucínů na Hradčanech pak dvacet a u P. P. Hybernů rovněž dvacet tichých mší….“

Zdroje:  

https://www.santini.cz/cz/

Přehled českých církevních dějin 2, Jaroslav Kadlec, nakladatelství Křesťanská akademie, Řím 1987

Dějiny zemí Koruny české I., Petr Čornej a kolektiv, nakladatelství Paseka, Praha 2021