V tomhle duchu hodnotí svoji zemi ruská novinářka Jelena Kosťučenková ve skvělé knize Moje Rusko. Popisuje plíživou rusifikaci sibiřských národů, Putina viní z masakru v Beslanu, odsuzuje válku na Ukrajině atd.
Bývalá redaktorka ruského nezávislého deníku Novaja Gazeta sedmatřicetiletá Jelena Kosťučenková v tomto díle vzpomíná na své dětství a na svého dědečka který bojoval s fašisty. Později s hrůzou zjistila, že ona rovněž bojuje s fašisty, s těmi, kteří nyní vládnou její zemi. V tom ji utvrdila též ruská agrese proti Ukrajině, kterou rázně odsoudila jako těžký zločin. Kvůli svým postojům musela opustit rodné Rusko, kde ji hrozilo vězení nejen za protiválečné postoje, ale i za její sexuální lesbickou orientaci. Za tu by mohla skončit až na deset let za mřížemi! Kniha vydaná nakladatelstvím Argo je však hlavně svědectvím jejich mnoha zážitků, v nichž popisuje neutěšené poměry v Rusku. Za svými reportážemi projela velký kus své původní vlasti, pobývala také na dalekém severu u sibiřských národů, kde byla svědkem velké bídy, plíživé rusifikace i masového alkoholismu, který vede k obrovské úmrtnosti včetně značného množství sebevražd.
Chudoba je však prakticky výsadou celého Ruska s výjimkou Moskvy, Sankt Petěrburgu a některých dalších regionů bohatých na nerostné suroviny. To dokazují její reportáže z míst ležících na hlavní trati mezi zmíněnými největšími ruskými městy. Spojují je osudy lidí s malými platy, beznadějí a mizernou životní perspektivou, Její zážitky z Beslanu, kde v roce 2004 čečenští teroristé obsadili prvního září zdejší školu a kde při následném zásahu bezpečnostních složek zahynulo 334 civilistů včetně 186 dětí, si zaslouží samostatný článek. Z masakru viní Kosťučenková kromě teroristů samotného Putina, který podle ní dal rozkaz k bezohlednému neprofesionálnímu zásahu proti teroristům.
Stejně tomu je i v případě jejich zážitků z ukrajinského Donbasu v roce 2014, kde prokázala, že vzpoura na východě Ukrajiny byla vyvolána z Moskvy včetně přímého nasazení ruských vojáků. Ruský prezident Vladimír Putin tehdy lhal, jak je ostatně jeho zvykem, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou.
Předností knihy je, že se nejedná o zprostředkovaná vyprávění a zápisky příběhů jiných, ale o osobní svědectví Jeleny Kosťučenkové, která popisuje to, co sama prožila a viděla a také svědectví lidí, s nimiž přímo hovořila. Rusko je podle ní nešťastná země pod vládou zla a s masivní korupcí. Zmiňuje se i o dosud plně nevysvětlených vraždách ruských novinářů včetně své proslulé kolegyně Anny Politkovské, která popisovala ruská zvěrstva v Čečensku. Dokazuje také fakt, že nepohodlní lidé bývají v Rusku terčem veřejných lynčů včetně bičování na veřejnosti od zfašizovaných nacionalistických bojůvek.
Její vynikající knihu by si měl přečíst každý, kdo se zajímá o skutečné poměry v Rusku, ne o vymyšlené pohádky šířené prokremelskou propagandou. Skvělé knize prakticky nelze nic vyčíst, možná jen to, že autorka nemusela tolik zajímavých informací publikovat v jednom díle. Některé události by si zasloužily samostatné zpracování, protože takto mohou lépe vyniknout a oslovit více lidí. Ale to jsou jenom detaily.
Jelena Kosťučenková, která byla násilnickým putinovským režimem vyhnána ze své vlasti, čelila na podzim 2022 v Německu pokusu o otravu. Jak typický osud pro odpůrce Kremlu. Na rozdíl od jiných však měla štěstí, přežila.
Obál knihy zveřejněn se souhlasem nakladatelství Argo pro účely této recenze.
Moje Rusko
(zprávy ze ztracené země)
Jelena Kosťučenková
nakladatelství Argo,
Praha 2023
Hodnocení: 90%
