Nový filmový Hus je zase karikaturou skutečného reformátora

Česká televize uvedla nedávno trojdílný film o rodáku z jihočeského Husince Mistru Janu Husovi. Bohužel, ani v tomto případě se nepodařilo překročit stín ideologicky zabarveného Vávrova díla z padesátých let.

Stále se neumíme oprostit od klišé hodný Hus s jeho příznivci versus darebáci jejich odpůrci. A nedokázali to ani režisér Jiří Svoboda a scénáristka Eva Kantůrková. Jenomže tak to v žádném případě není, život je zkrátka složitější. I mezi Husovými protivníky byli lidé slušní, čestní a vzdělaní. Viz florentský arcibiskup kardinál Francesco Zabarella, který na kostnickém koncilu dělal všechno proto, aby pražského univerzitního Mistra zachránil před smrtí.  

Profesoři Karlovy univerzity Tomáš Garrigue Masaryk a Josef Pekař spolu vedli vášnivé spory o smyslu české historie, nicméně v názoru na Mistra Jana Husa se svým způsobem shodli. Tomu prvnímu vadilo, že se „Husovy pře ujímají paňácové bez náboženství a víry“, ten druhý odmítal lživé zkreslování Husa. Oběma se jednalo o poznání skutečného církevního reformátora, ne o fikci, která se na něj během staletí nabalila. Například komunisté v něm viděli bojovníka za sociální pokrok a div ne předchůdce Karla Marxe.

To jsou ovšem kolosální nesmysl a lež. Hus byl především katolickým knězem, kterému ležela upřímně na srdci náprava katolické církve, za jejíhož věrného syna se považoval. On kritizoval zlořády uvnitř církve, ale nikoliv katolickou církev jako takovou.

Mistr Jan také respektoval středověké uspořádání společnosti postavené na nauce O trojím lidu. Čili, jedni se mají modlit (církev), druzí vládnout a bojovat (panovník, šlechta) a ti zbývající pracovat (poddaní). Betlémský kazatel nijak nezpochybňoval fakt, že poddaní mají sloužit svým pánům a pracovat pro ně. To považoval za samozřejmé. Kdyby hlásal, že poddanství je nepřijatelné, tak by za ním těžko stála šlechta a 452 českých a moravských pánů by nepřipojilo své pečetě pod stížnostní list proti jeho upálení v Kostnici. Spíše by si to s ním vyřídili ještě v Čechách a k Bodamskému jezeru by Hus ani nedorazil.

V původní husitské trilogii je také postava ženy, která čte ostatním z Bible. V nynějším filmu je pro změnu scéna, kdy nějaký obyčejný člověk tvrdí betlémskému kazateli, že má doma Bibli v němčině. Nechápu, proč se takové nesmysly šíří i v dnešní době? Za prvé, prostí lidé v té době neuměli číst, což dokazuje přední znalec husitství profesor Petr Čornej. On uvádí, že lidé si toho tehdy hodně pamatovali, a kázání kněží tak uměli tlumočit dále. Za druhé, knihy před vynálezem knihtisku byly tak drahé, že si je mohli dovolit jenom ti nejbohatší, za třetí, Bibli do němčiny kompletně přeložil až o sto let později náboženský reformátor Martin Luther.

Karlovu univerzitu v éře Husově netvořily dva národy český a německý, ale čtyři český, bavorský, saský a polský. Každý z těchto národů měl jeden hlas, nebylo to tedy tak, že by český měl jeden a německý tři. Univerzity se tenkrát obecně dělily na národy, což mělo ovšem význam jen z hlediska územního dělení studentů, ale národnostní či společenský původ tu nehrál roli.

Ve filmu je opět tato pře poddána jako spor Čechů s Němci. To je chyba, český král Václav IV. změnil poměr hlasů na pražské univerzitě ve prospěch českého národa, protože potřeboval její podporu na Pisánském koncilu, který měl zvolit nového papeže místo dosavadních dvou. Kdyby mu chtěli pomoci Němci, tak by žádný Dekret kutnohorský nevydal. Nicméně toto jeho opatření přispělo k poklesu vědecké úrovně Karlova vysokého učení, protože mnoho kvalitních pedagogů ho opustilo. Nastal tak jeho strmý pád, který vyvrcholil za husitských dob, kdy se tato dříve slavná škola změnila v pouhé provinční učiliště s jedinou artistickou (filozofickou) fakultou.

Mistr Jan Hus by si kvalitní film určitě zasloužil. To ale není případ díla Jiřího Svobody a Evy Kantůrkové, a nejen kvůli vážným historickým nepřesnostem.  Už jeho filmové podoby jak u Vávry, tak u Svobody nevypovídají pravdu. Hus byl podle vlastních slov malý a tlustý.

Je třeba si umět přiznat, že tehdy římský a uherský král Zikmund (římským císařem se stal až v roce 1433) byl daleko schopnějším panovníkem než jeho starší bratr a alkoholik Václav IV. Zikmund se zasloužil o svolání Kostnického koncilu, nicméně nemohl ovlivnit jeho dění. Hlavním úkolem tohoto církevního shromáždění bylo vyřešení rozkolu v katolické církvi, její znovusjednocení a volba nového papeže, nikoliv proces s Husem a Jeronýmem Pražským. To byly podružné záležitosti. Po jeho skončení měla Evropa napnout všechny síly na zastavení islámského nebezpečí hrozícího od Osmanů, kteří se z Malé Asie drali na Balkán. V radikálních muslimech viděl prozíravý Zikmund hlavní nebezpečí pro západní civilizaci. Podobnost s dneškem není náhodná.

Svůj tzv. glejt, který zajišťoval Husovi bezpečnou cestu na koncil a návrat domů, nijak neporušil, protože mu návrat nezaručoval, jenom ochranu při cestování. Svoje slovo Husovi, že se mu před Koncilem dostane svobodného slyšení, také dodržel, ovšem výsledek jeho procesu ovlivnit nemohl. Když protestoval proti jeho uvěznění, tak mu koncilní Otcové řekli, že to není jeho starost a pokud bude dál zasahovat do jejich jednání, tak se rozejdou. To ovšem Zikmund nemohl dopustit, a Husa obětoval pro vyšší cíle.

Husovi se nedá upřít příkladný vzorný život a právem káral v církvi a ve společnosti nepravosti. Tím by však svým nynějším rádoby příznivcům asi nebyl moc po chuti. On třeba zakazoval pití alkoholu a tancování, které podle něho svádějí ke hříchům, jenomže tohle mnozí z nás nechtějí slyšet. Na druhé straně ve svém zápalu také dost ujížděl, když v podstatě hlásal, že lidé nemají poslouchat ty nadřízené, kteří žijí v hříchu. Tedy, je-li Váš šéf v práci holkař, ignorujte ho. To by ovšem vedlo ke společenské anarchii.

Co se týče samotného Husova procesu, musíme ho chápat prizmatem středověku nikoliv současnosti. Doba byla tehdy jiná a například právo útrpné se obecně bralo jako součást vyšetřování-trestního práva. Hus mu ovšem podroben nebyl, pokud šlo o jeho a podobné procesy, mučení se většinou nepoužívalo a obvinění byli usvědčování z kacířství ze svých knih, z listů atd.

Posoudit legitimitu tohohle sporu, mohou jen lidé s teologickým vzděláním na vysoké úrovni. Z hlediska nauky římskokatolické církve vinen byl. Ze současného pohledu je jeho smrt na hořící hranici hrozná, ale v 15. století se jednalo o normální výkon trestu smrti, koneckonců své protivníky upalovali i husité. V každém případě však Hus nebyl odsouzen kvůli kritice zlořádů, ale za věroučné omyly.

Kardinálům nelze také upřít jedno, oni se snažili Mistra Jana před popravou zachránit, a již zmíněný Francesco Zabarella několikrát zmírnil odvolací formuli, aby ušetřil jeho život. Bývalý rektor Karlovy univerzity to však odmítl. Srovnejme to se stalinskými komunistickými procesy v Sovětském svazu a také těmi pozdějšími v padesátých letech v Československu. Třeba soud se Slánským byl jednou velkou fraškou, ve které už dopředu byly rozdány tresty smrti a ani lítost a odvolání obviněným nepomohly.