Komunisté diktovali lidem kam smí či nesmí na dovolenou

Kamarád si takhle řekl, že už potřebuje volno. Šel do cestovní kanceláře s přáním odjet k moři. Paní mu řekla, je tam Řecko, ale letadlo letí už zítra z Brna. On to s radostí vzal. Za rudé totality to nebylo možné.

Prázdniny a doba dovolených jsou v plném proudu. Češi houfně vyrážejí za hranice a cestovní kanceláře hlásí rekordní prodeje. V kursu jsou hlavně Řecko a Turecko, ale i Španělsko, Egypt nebo Spojené arabské emiráty. Mnozí z nás vyrazili individuálně do tradičního Chorvatska. Je vidět, že na tom nejsme zase tak špatně.

To, co nám v současnosti připadá samozřejmé, bylo za socialismu utopii. Zvláště cestování do tzv. kapitalistické ciziny, ale také do Jugoslávie, bylo martyriem. Volně mohli Češi v osmdesátých letech minulého století vyjet de facto jenom do čtyř zemí, NDR, Maďarska, Rumunska a Bulharska. Do Polska bylo nutné pozvání od místních lidí a stejně tak tomu bylo i při cestách do Sovětského svazu. Ani tam se Čech jen tak nedostal. I do největší socialistické země byla možná cesta pouze na pozvání některého z tamních občanů či v rámci organizovaných zájezdů.

Komunisté totiž považovali obyvatele Československa nikoliv za svobodné občany, ale za svůj majetek, za své poddané, o kterých mohou rozhodovat podle svého uvážení. Bylo to jako za feudalismu, kdy nesvobodní lidé byli připoutáni ke místu pobytu. Můj strýc to nazval výstižně, novodobé nevolnictví.

V roce 1988 se mi podařilo vyjet do Jugoslávie. To obnášelo doporučení zaměstnavatele včetně souhlasu závodního výboru KSČ. To bylo povinné, i když člověk, třeba jako já, nebyl členem rudé partaje. Jestliže však soudruzi řekli ne, tak byl s cestováním konec. Pak bylo nutné získat tzv. devizový příslib od státní banky, to byly peníze pro konkrétní zemi. Avšak to ještě nebylo všechno.

Klíčová byla povinná výjezdní doložka, kterou od 23. února 1948 na základě nařízení ministerstva vnitra vydávaly příslušné odbory pasů a víz. Bez ní se do Jugoslávie a na Západ vycestovat nedalo. A její vydání mohla státní moc zamítnout a nemusela to nijak zdůvodňovat. Výjezdní doložky byly zrušeny až po listopadu 1989. I tuto překážku jsem nakonec úspěšně zdolal. Pak už zbylo jenom odevzdat na vojenské správě vojenskou knížku a mohl jsem vyrazit. Opravdu perná anabáze. Po návratu jsem také vyplňoval dotazník, kde byly například otázky typu, jestli jsem viděl nějakou vojenskou základnu nebo přesuny vojenských jednotek apod. No, napsal jsem tam, že jsem jel na dovolenou jako turista, nikoliv vyzvědač. Prošlo to. Do Jugoslávie dokonce jeden čas platily speciální šedé pasy určené jen pro tuto zemi. To bylo kvůli tomu, aby lidé přes ní neutíkali na Západ.

Do západních zemí bylo nutné absolvovat to samé byrokratické peklo. Pravda asi od roku 1988 nebyl nutný devizový příslib, bylo možné vycestovat i v případě, pokud Vám někdo ze Západu poskytl potřebné valuty (dolary, marky, atd.), nicméně všechny ostatní podmínky zůstaly zachovány. Také jsme se západními zeměmi neměli bezvízový styk, takže bylo nutné si na velvyslanectvích či konzulátech vyřídit víza. Stávaly tam na ně fronty.

Občas to byla docela tragikomedie. Moje babička někdy začátkem osmdesátých let chtěla vycestovat do Švýcarska za svým vnukem, mým bratrancem, který tam emigroval. Pasový odbor jí zamítl vydání výjezdní doložky s tím, že její cesta do kapitalistické ciziny odporuje státnímu zájmu Československé socialistické republiky. Čím sedmdesátiletá paní ohrožovala státní zájem, mi dodnes není jasné.

Dnešní mladí to nechápou, nerozumí tomu, že někdo utekl na Západ, tak se ptají, proč si nevzal pas a neodcestoval tam normálně. To jaksi bohužel nešlo.

Rád cestuji a jsem rád, že tyto příšerné komunistické totalitní časy jsou pryč. A to nejen kvůli cestovatelské šikaně. Také kvůli totalitní devastaci českých zemí. Éra zločinecké komunistické diktatury byla po nacistické okupaci nejhorší dobou v historii naší vlasti.