Tlatelolské neštěstí může být poučením i pro Česko

Na konci srpna jsme si připomínali polokulaté výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Tehdy byl zvenčí (za notného přispění kolaborantů) násilně zastaven proces obrody známý jako Pražské jaro. Reformisté uvnitř KSČ prosazovali pod heslem „socialismus s lidskou tváří“ otevření veřejného prostoru větší participaci občanů a transparentnější rozhodování, dosud pevně ovládané stranickou nomenklaturou.

V Mexiku je rok 1968 významný z jiného důvodu. Předevčírem totiž uplynulo 45 let od brutálního zákroku armády proti studentskému hnutí na Náměstí tří kultur, známější jako Tlatelolco. V onom roce se studenti z více než 70 univerzit a škol sjednotili pod Národní stávkovou komisi, aby po vládě prezidenta Gustava Díaze Ordaze požadovali rozšíření akademických svobod, propuštění politických vězňů, zmírnění represí vůči odborům či zlepšení pracovních podmínek. Nepokoje vyvrcholily 2. října 1968, kdy se desetitisícový dav shromáždil na tlatelolském náměstí, aby artikuloval své rozhořčení. Pokojný protest se však přeměnil v krvavou řež, do níž vláda nasadila několik tisíc vojáků, helikoptéry, tanky a těžkou techniku. Z nerovné konfrontace zůstaly stovky mrtvých a nespočet zraněných. Za viníky masakru byli mediálně označeni zástupci studentské obce, kteří prý konflikt vyprovokovali. O několik let později se ukázalo, že ozbrojenci začali pálit jako první na přímý rozkaz vlády. Autoritářská strana PRI (Institucionální revoluční strana), která u moci vydržela až do roku 2000, totiž potřebovala legitimizovat tento incident před nacházejícími olympijskými hrami. Jelikož se Mexiko stalo historicky první zemí třetího světa, jež dostala možnost pořádat největší sportovní událost na světě, obávala se vládní garnitura, že by občanská neposlušnost mohla vážně pošramotit pracně vybudovanou pověst Mexika ve světě. Ohrožení olympiády by tak po milionech dolarů vynaložených na její přípravu bylo pro establishment noční můrou.

Podobně jako v Československu 70. let ještě občas doutnala ohniska odporu proti sovětské okupaci, tak i Mexiko zažilo plamínky naděje a PRI ztratila v očích veřejnosti velkou část legitimity. Nicméně oba represivní režimy stále disponovaly dostatečnými mechanismy, aby situaci dokázaly normalizovat a obnovit pořádek.

Memento tlatelolského neštěstí zůstává živé i téměř po půl století. Vynořuje se obzvlášť ve světle nynějších masových protestů proti schvalovaným reformám prezidenta Enrique Peña Niety. Středeční připomínku využily stovky demonstrujících, kteří uspořádali pochod z Tlatelolka na hlavní náměstí Zócalo. Chtěli poukázat na nelegitimitu současné administrativy, jež se minulý měsíc neslavně zapsala do dějin, když vodními děly rozehnala na Zócalu několik týdnů stávkující učitele. Ačkoli forma, jakou učitelské odbory zvolily pro dosahování svých cílů, nepatří zrovna do galerky optimálních řešení, je bezpochyby legitimní. Obrozená vládní partaj PRI se při prosazování klíčových zákonů spoléhá na politické partnery a svou vizi s veřejností konzultuje jenom sporadicky. Občanská nespokojenost tak nejspíš bude celý podzim eskalovat.

Naše nedávná historie nám dokládá, že tzv. bottom-up angažovanost může přispět k důležitým změnám ve společenském uspořádání. Ostatně to byli studenti, kteří rozpumpovali sametovou revoluci a inspirovali tak další revoltující, ale dosud váhající odvážlivce.

A přestože obě země mají pravděpodobně mnohem více odlišností než podobností, jedno poučení si Česko odnést může. Neschopnost komunikovat s veřejností a přehlížení občanských postojů se může straně stát osudným. Své by o tom mohla vyprávět ODS, která se po nedávných skandálech nyní v průzkumech potápí pod hranicí 10 procent.