Prezidentské volby jsou volbou o nás samých

Kam jsme došli za posledních 28 let? A kam kráčíme nyní? Budeme se stavět novým výzvám čelem a přicházet s jejich řešením, nebo se naopak uzavřeme do vlastní pohodlnosti a bezpečných zákoutí, abychom si náhodou nespálili prsty?

Posledních 14 dní bylo takovým testem, jak obstojí česká společnost v novodobém uspořádání našich dějin.

Všechna makroekonomická čísla ukazují, že Česká republika si vede dobře. Už to zní jako otřepané klišé. Když se někteří politici a ekonomové holedbají tím, že máme nejnižší nezaměstnanost v EU, rekordní hospodářský růst, jednu z nejnižších příjmových nerovností, lidé se tomu vysmívají. Samozřejmě nelze popřít, že na mnoho obyvatel tvrdě uhodily negativní dopady globalizace. V některých regionech je nezaměstnanost vyšší, potýkáme se s levnou prací, mnohdy neférovým jednáním zaměstnavatelů a bank a upadáním lidí do dluhových pastí. Klasik by řekl, že vyspělost společnosti se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o své nejslabší a nejohroženější spoluobčany (nemocné, důchodce, děti, handicapované, matky samoživitelky, sociálně slabé atd.). Stále jsme nevyřešili nerovnosti v platech mezi mužem a ženou. Ve vzdělávání k žákům nepřistupujeme rovným způsobem, aby každé dítě mohlo naplno rozvinout svůj potenciál a uplatnit se jako úspěšný člen společnosti. Nedokážeme důstojně ohodnotit naše špičkové pracovníky, jako jsou lékaři nebo učitelé. Těch problémů bychom jistě našli celou řadu.

Jsem přesvědčen, že pozitiva však převládají. Přidejme, že jsme podle žebříčku Global Peace Index 6. nejbezpečnější zemí na světě (po Islandu, Dánsku, Rakousku, Novém Zélandu a Portugalsku). Lidé mají z televize a internetu pocit, že to tu vypadá jako na Divokém západě. Nahlédneme-li ovšem do policejních statistik, zjistíme, že počet trestných činů stále klesá. Za rok 2016 bylo spácháno nejméně vražd za posledních 25 let.   

Přesto mám pocit, jako by s českou společností v posledních měsících nebylo něco v pořádku, jako by byla nemocná nebo nakažená nebezpečným virem. Nevládne tu jenom ona příslovečná „blbá nálada“ – onen negativismus a kverulantství má být zřejmě povinnou výbavou každého správného Čecha.     Ve vzduchu se vznáší cosi zkaženého.

V lidech jsou vyvolávány běsy, útočí se na nejnižší zvířecí pudy, volá se po pomstě a krvi. Rozeštvávají se Čechy s Moravou, města s venkovem, vzdělaní s nevzdělanými, mladí se starými, bohatí s chudými, rodiče s dětmi, bratři se sestrami, manželé mezi sebou. To všechno se neděje samovolně. Děje se tak proto, že v posledních letech se na povrch zemský vydrápala ta nejodpornější lůza, která by si ještě před lety vůbec nedovolila veřejně vystoupit. Zní to až staromilsky, ale musím tvrdit, že se uvolnily mravy. Zapomněli jsme na pravidla. Zapomněli jsme na to, co znamená jednat slušně a co do normálního chování nepatří. Děje se tak proto, že oficiální místa našeho státního aparátu dávají ten nejhorší možný příklad normality. Lůza notně posilněná nenávistnými facebookovými statusy a skrytá ve virtuální anonymitě se tak vydává na zteč. Většina slušných občanů je z toho zmatená a dezorientovaná.  

Už máme fašisty v parlamentu. Komunisté veřejně prohlašují podporu vládě, v jejímž čele bude stát trestně stíhaný člověk. Ten samý člověk, který prohlásil, že v tomto státě je možné si objednat trestní stíhání. Člověk, který je premiérem a má tak v jednobarevné vládě kontrolu nad svými ministry a ministerstvem spravedlnosti. Hlava státu zachází s Ústavou jako s cárem papíru a jezdí na přátelská setkání do zemí chaosu, kde se poplácává po zádech s nejhoršími diktátory světa. Proč asi?   

Veřejně se šermuje rušením Senátu, oklešťováním veřejnoprávních médií, napadáním neziskových organizací. V referendech se má v budoucnu rozhodovat o nejdůležitějších otázkách směřování České republiky doma i v zahraničí. Co naplat. Lůza prosadí svoje a pak se po anglicku vytratí, obtěžkána měšci zlaťáků. A lidé budou oklamáni.  

Občanům se dává jasný signál, že není potřeba dodržovat zákony, že děti nemusí respektovat učitele a rodiče, že lékař nemá žádné slovo, že vědec je jenom pomatený intelektuál. Dává se signál, že je normální, když na vás pošťačka křičí, že je normální posílat prvňáčky do plynu, že je normální vytahovat na druhého špínu a nenést za to odpovědnost a že je normální druhého na ulici skopat. Posouváme se někam do světa chaosu a nestability. Paradoxně ze stejného důvodu odtamtud prchají muži a ženy k nám do světa stability, protože žijí v přesvědčení (jakkoli naivním), že se tady budou mít lépe.  

Karel Havlíček Borovský napsal:  „Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie. …Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati revolucemi staré vlády, neboť zase se dříve nebo později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody a teprva potom jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády“.

To všechno už jsme jako národ zažili. Tyhle volby jsou víc než o prezidentovi volbou o nás samých. Jsou volbou o tom, zdali pokročíme na vyšší civilizační stupeň, nebo zdali se budeme utvrzovat v chaosu, nesnášenlivosti a malosti. Pokud naše společnost po historických zkušenostech není s to rozpoznat nebezpečí, jež na nás číhají, totalita se zase o krok přiblíží. A ten, kdo dnes hrdinně prohlašuje, že jeho se to netýká, ať věnuje pozornost citátu od teologa Martina Niemöllera. Nakonec se to totiž dotkne úplně všech.

 „Nejdřív přišli pro komunisty a já jsem neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro socialisty a já jsem neozval, protože jsem nebyl socialistou. Pak přišli pro odboráře a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro Židy a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro katolíky a já jsem se neozval, protože jsem nebyl katolík. Pak si přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se za mne postavil.“