Nevěřícně zírám, jak rychlý spád nabírají události posledních dní a týdnů. Loni v květnu jsem v Itálii ujišťoval místní, že v naší rozmilé zemičce nepanuje válka ani nesvoboda. Žijeme přece ve stabilní demokracii uprostřed Evropy.
Po několika dnech strávených v horách bez internetu jsem se vracel do vlasti a tento neochvějný pocit mě začínal opouštět. To však měl být podle všeho teprve začátek.
Shrňme si nejdůležitější milníky posledních měsíců:
1. Prezident Zeman odmítl přijmout odvolání Sobotkova ministra financí Babiše, což mu ukládá Ústava. Následuje poměrně komická hra, po níž prezident ustupuje a ministra odvolává. Mediálně však ze hry odchází jako poražený premiér Sobotka. Babiš mezitím získává více času na předvolební objíždění republiky.
2. Zostřují se útoky na novináře a média, především ta veřejnoprávní. Babiš osočuje Reportéry ČT, že jsou „zkorumpovaná pakáž“, když mu položili otázku na nákup dluhopisů jeho firmy Agrofert.
3. Babiš a Faltýnek jsou trestně stíháni Policií ČR i evropským úřadem OLAF kvůli údajnému dotačnímu podvodu v kauze Čapí hnízdo. Tehdejší sněmovna rozhoduje o jejich vydání.
4. Hnutí ANO vítězí s téměř 30 procenty ve sněmovních volbách a prezident dává vítězi voleb volnou ruku k sestavení vlády. Do sněmovny usedá Okamurova pseudofašistická partaj SPD a také KSČ(M), jež zaznamenává vůbec nejhorší volební výsledek od svého vzniku v roce 1921.
5. Místopředsedou sněmovny se stává Tomio Okamura, v čele bezpečnostního výboru stane vrchní šiřitel dezinformací Radek Koten, v čele ústavněprávního výboru velký fanoušek minulého režimu Stanislav Grospič. Kontrolu Národního bezpečnostního úřadu má na starosti hudební manažer Miloslav Rozner, který neumí dát dohromady jednu kloudnou větu.
6. Babiš si stěžuje, že s ním nikdo nechce sestavit koalici, proto vytváří menšinovou vládu a jeho ministři obsazují všechny resorty. Vláda nezískává důvěru parlamentu.
7. Babiš a Faltýnek jsou podruhé vydáni k trestnímu stíhání. Rozhodli o tom poslanci nové sněmovny. Babiš však dál vede vyjednávání o vládě s neomezenou důvěrou prezidenta a také nemalé části české veřejnosti.
8. Po nechutné a lživé mediální štvanici na protikandidáta Jiřího Drahoše je prezidentem republiky opět zvolen Miloš Zeman. Ten bezprostředně po vítězství prohlašuje, že už nebude tolik arogantní a bude prezidentem opravdu všech občanů. Nato hned v další větě naváže vzkazem voličům Drahoše, že by dalších 5 let měli držet ústa.
9. Okamura na dotaz novinářky popírá romský holocaust. Odmítá, že by za války v lágru v Letech u Písku lidé žili v nedůstojných podmínkách. Aby si napravil reputaci, prohlašuje, že bychom měli vyhlásit den všech obětí holocaustu. Takový den si ale připomínáme od roku 2003. Svou neznalost přetváří v hněv a další útoky vůči novinářům.
10. Slovenský Ústavní soud konstatuje, že Babiš byl ve svazcích komunistické tajné policie StB veden oprávněně. Nikomu to, zdá se, nevadí.
11. Ředitel veřejnoprávního Českého rozhlasu René Zavoral veřejně kritizuje reportáž svého podřízeného Janka Kroupy. Ten si dovolil napsat kriticky o Babišově mega koncernu Agrofertu.
12. Babišovi ministři v demisi (podle jeho výkladu prý není v parlamentní demokracii rozdíl, jestli vládne s důvěrou parlamentu nebo bez důvěry) odvolávají šéfy důležitých veřejných institucí. Končí například ředitelé některých fakultních nemocnic. Naposledy má Babiš políčeno na ředitele Generálního inspekce bezpečnostních sborů – tzv. GIBS, jehož chce bez udání důvodu odvolat.
13. Pokračují útoky proti médiím. Zeman veřejně v lokajské TV Barrandov vyzývá poslance, aby odvolali Radu České televize a rozložili tak toto dosud nezávislé médium.
14. Několik dní po 70letém výročí takzvaného „Vítězného února“ – osudového momentu, kdy komunisté dokončili uchopení moci, vyvolali třídní nenávist a na dlouhých 41 let tuto zemi materiálně zbídačili a rozložili morálku zdejší společnosti – je do čela sněmovního výboru pro kontrolu GIBS zvolen Zdeněk Ondráček. Tento muž byl příslušníkem pohotovostních sil komunistické policie, která brutálně mlátila studenty a další demonstranty během protirežimních demonstrací v takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989. Ondráček dodnes ničeho nelituje a tvrdí, že jen plnil rozkaz.
...
Mám důvod se obávat, že budoucnost svobody a demokracie je v osmičkovém roce opět vychýlena do záporných hodnot. Zanedlouho se pravděpodobně naplno rozhoří souboj o nezávislost veřejnoprávních médií, Senátu, akademických institucí, soudů a možná i spolkových organizací, které představují tmel občanské společnosti. Vadí to ještě vůbec někomu? Vyženou tyto události občany do ulic? A které občany? Vždyť z výsledků dvojích voleb plyne, že velká část veřejnosti si tento stav přeje a nemalé části veřejnosti je to nejspíš úplně jedno. Vždyť se ani jako společnost nejsme schopni domluvit na tom, že zločiny nacismu a komunismu byly špatné, a proto je přísně a kategoricky odsuzujeme.
Nevyčítám některým spoluobčanům, že se během socialismu měli materiálně i jinak dobře a že veskrze pozitivní vzpomínání na doby minulé předávají dalším generacím. Nedokážu se však smířit s tím, že tito lidé zapomněli nebo jim nevadí, že ne všichni měli takové výhody a desítky tisíc lidí byly pronásledovány, skončily ve vězení nebo ve vynucené emigraci a jejich rodiny byly postiženy. A zatímco jedni seděli pohodlně v papučích u televize, ti druzí přišli o majetky, museli zpřetrhat kontakt se svými blízkými, zažili si týrání v krutých žalářích a buzerace na pracovišti či ve škole kvůli jejich špatnému původu. Bez tichého souhlasu většiny společnosti by nebylo možné, aby tehdejší režim takto tyranizoval vlastní občany. Dnes se ukazuje, jak moc nás dohání minulost. Vlastní krátkodobý prospěch nám nedovolí obětovat se pro dlouhodobou stabilitu a prosperitu společnosti jako celku.
Přesto by byla obrovská chyba rezignovat a předčasně stahovat kalhoty. Americký historik Timothy Snyder ve své nové knize Tyranie: 20 lekcí z 20. století píše:
„Nepodřizuj se předem! Autoritářský režim si většinu své moci ani nemusí vynucovat: získá ji samovolně. Lidé uvažují, co po nich nejspíš bude represivnější vláda chtít, a pak se podle toho chovají, aniž by jim to kdokoliv přikazoval. Občan, který se takto přizpůsobí, dává stávající moci najevo, čeho může do budoucna dosáhnout!“
V týdnu se chystají demonstrace po celé republice, které mají vyjádřit nesouhlas s aktuálním směřováním naší země. Asi bude potřeba, aby nezůstalo pouze u jedné demonstrace. Je nutné vytvořit déletrvající občanský protest. Samozřejmě se tyto akce dočkají posměchu těch, kterým stačí, že jim předseda vlády slíbí vyšší penze či nižší daně, prezident je ochrání před uprchlíky a Okamura bude šermovat sloganem za ukončení diktátu Bruselu. Tím bychom se ale neměli nechat odradit. Vzpomeňme si na hrdinství našich předků, kteří nasazovali vlastní životy v boji za vlast, svobodu, pravdu a spravedlnost tváří v tvář mnohem nesmiřitelnějším soupeřům.
Pojďme ven a vyjádřeme jasný nesouhlas s arogancí současné politické garnitury. Nenechme naši zemi opět uvrhnout do stagnace a podprůměrnosti.
…
Vracím se do vlasti tentokrát z Berlína, kde jsou připomínky totality doslova na každém rohu. Návštěva židovského muzea a připomenutí utrpení milionů lidí ve mně vždy vzbudí silné emoce. Vidět naživo Berlínskou zeď, která nejenže rozdělila jedno město fyzickou bariérou, ale hlavně zničila životy tisícům lidí, mně jako zástupci polistopadové generace přijde skoro jako z jiného světa. Člověk si zde ovšem uvědomí, jak tenká je hranice mezi svobodou a nesvobodou. Do postavení zdi v roce 1961 uprchlo přes Berlín z Východního do Západního Německa okolo 2,6 milionů lidí. Pak spadla klec. Na dlouhé tři desetiletí.
Vracím se do České republiky a je to jiné, než když jsem se loni vracel z Itálie. Je to jiné, ale stále to není ztracené. Stále je proč se vracet.
