10 let od odchodu Václava Havla

Dne 18.12.2011 zemřel člověk, který dodnes vzbuzuje vášně a to na obou stranách emočního spektra. Málokdo však tak významným způsobem ovlivnil naše dějiny po Listopadu 1989

Vážený pane presidente, dne 29,12.1989 Vás český a slovenský národ nadšeně instaloval do funkce hlavy státu. Bylo to ve dnech, kdy téměř všichni občané naší republiky uvítali pád komunistického režimu, který sliboval od samého prvopočátku zářné zítřky, které se však jaksi ne a ne dostavit. Vše bylo šedé, vyjma rudých mávátek na povinných pochodech pod tribunami, na nichž stáli pomatení soudruzi, kteří se báli jeden druhého. V ony listopadové a prosincové dny roku 1989 jste silou své osobnosti dokázal přinést naději, že ona vláda věcí našich se nám vrátí zpět.

Celý svůj život jste prožil vpravdě hekticky, zprvu jako divadelní autor, kulisák, posléze dělník v pivovaru, vězeň a nakonec president státu. V poslední funkci jste byl natolik známý, že celý svět věděl, kde leží naše zem a na odpověď cizinci v daleké zemi o místu původu byla reakce, že naši zemi zná včetně jejího presidenta. Po mnoha letech bezbarvých projevů Vašich předchůdců, kdy z obrazovky civěla tvář aparátčíka a zněla slova o nutnosti urychlit výstavbu socialismu či lépe bojovat o zrno, jste měl projevy, které měly hlavu a patu a byla v nich naděje, že zítra bude opravdu o cosi lépe.

Vaše esej "Moc bezmocných" byla a doposud je velkolepým shrnutím problému a popisem, jak je možné zůstat důstojnou lidskou bytostí i v řetězech totalitního režimu. Mnoho Vašich dalších děl, jak literárních, tak i dramatických, má dodnes nadčasovou platnost.

Po Vaší smrti, kdy občané zcela spontánně projevovali svůj zármutek, což se u nás naposledy stalo snad jen při úmrtí T.G.M,  bylo jen otázkou času, kdy se objeví první relativizátoři Vaší osobnosti. Nebylo tak úplně překvapivé, že jako první na Vás zaútočil Váš následovník, který měl od samého prvopočátku svého veřejného působení zcela jiné pojetí politiky, založenou na syrovém pragmatismu a absenci morálky. I současná hlava státu, jakkoli se k Vaší osobě příliš nevyjadřuje, je spíše karikaturou, než někým, na koho by mohl být národ hrdý.

Deset let po Vaší smrti je stále více těch, kteří mají jakousi potřebu si do Vás kopnout. Samozřejmě jste byl jen člověk z masa a kostí, se svými chybami a slabostmi, jež však byly vyváženy biblickými hřivnami, které jste rozmnožil měrou málo vídanou. To je už bráno jako jakási samozřejmost, o níž se už neví, nebo aspoň nemluví. Naopak jsou Vám připisovány ty největší zločiny, jako je spiknutí tu s komunistickou stranou, tu zase se Západem. Jste obviňován z likvidace socialistického hospodářství, které bylo přece tak úžasně prosperující, že s námi obchodovaly jen státy postižené nemocí RVHP a pak již jen Togo a Horní Volta. Jste obviňován ze zchudnutí obyvatel tohoto státu, kteří nyní v milionech cestují na své dovolené do zahraničí či rabují supermarkety. Jste obviňován z existence statisíců nezaměstnaných, kteří samozřejmě byli i dávno před Vaší érou, jen byli uměle zaměstnáni v nesmyslné práci.

Náš národ neumí mít své velké muže v úctě. Je už naším národním sportem hledat na všech místo jejich pozitiv kdejakou hnidu, kterou je pak třeba zveličit, patřičně opentlit a posléze vydat jako nové svědectví či nový pohled. V televizi jste nám byl pseudoumělecky převáděn jako blekotajicí neurotik, který neumí jednat s komunistickými primitivy. Český člověk potřebuje nalézt na svých velikánech nějakou vadu, slabost, případně i špínu, aby mohl směle vyhlašovat, že on takový není, že je v podstatě lepší a že pokud by to dělal on, vše by dopadlo mnohem lépe. Své frustrace z nepovedeného života a osobních zklamání nepřiznat vlastní neschopnosti či třeba jen smůle, ale nalézt viníka mimo sebe a vše na něj přenést. Sice to nic neřeší, ale člověku se tak nějak uleví, že za to nemůže on sám. 

Přesto zůstávají i lidé, kterým jste svou existencí přinesl naději, že pravda a láska může zvítězit nad lži a nenávistí. Jakkoli tato Vaše slova mnozí zlehčují a označují Vaše příznivce jako pravdoláskaře či havloidy, je toto vaše poselství nadčasové a universální. Na tom nezmění nic žádná nenávistná slina či ohýbání dějin.

Requiescat in pace.

Autor blogu je v současném pojetí společnosti pravdoláskař a havlista.