Volej dřív než bude pozdě

         "Ukaž mi toho svého Boha a já uvěřím!" Tato slova mi kdysi, v mém mládí, řekl můj mistr v práci. Nevěděl jsem, jak odpovědět. Kdybych znal 18. žalm, asi bych nebyl tak zaskočený.

     David se nesnaží dokázat, že jeho Bůh existuje. Jen vypráví, co s ním prožil v době, kdy utíkal před svými nepřáteli. Teď, když je svobodný, zpívá:
"Jsou tu snad ještě jiní bozi,
   nad skálu spolehliví, věrní a silní ?
   Jsou takoví, jakým je pro mne Pán,
   můj Bůh Hospodin?" (Žalm 18,32)
Hospodin byl pro Davida oporou v nejtěžších chvílích jeho dosavadního života. Nikdy ho nenechal na holičkách. Vždy mu pomohl. Proto se mu stal skálou.
"On, jenom on, mne strojí statečností,
   vede mne cestou přímou, jedinou.
Mým krokům dává hbitost gazely,
   pomáhá vystoupit až na vrchol.
Učí mé slabé ruce bojovat,
   dává jim sílu se zbraní zacházet.
Střely na mne mířené svým štítem odráží,
   stojí mi po boku a dává vítězství." (Žalm 18,33-36)

     David byl obyčejný pasáček ovcí. Byl doma nejmladší a tak byl vždy ten poslední. Pak si ho Bůh vybral za budoucího krále Izraele. Dal mu odvahu k boji s Goliášem a pak spoustu dalších vítězství. Dovolil ale také, aby mladý David zažil nepřátelství Saula. Právě v této době se David učil skutečné důvěře v Hospodina.
"Vyrovnává přede mnou cestu,
   jdu pevně, mé kroky nekolísají.
Nepřítel je odražen, ve zmatku běží,
   já jsem mu v patách, neunikne mi.
Je poražen a u nohou mi leží,
   z toho se jen tak nevzpamatuje.
To je tvoje vítězství, Pane Bože,
   tys mne posílil,
   nepřátele jsi srazil k mým nohám." (Žalm 18,37-40)
Při čtení těchto slov se nám může zdát, že dosavadní Davidův život byl příjemnou procházkou. Bůh mu umetal cestičku a ... Jenže ono to tak nebylo. David prožil složité životní období. Prožil vítězství i pády. Mnohokrát zhřešil, když byla jeho důvěra v Boha slabá. Ale pak díky pokání znovu našel Hospodina a jeho moc.
"Každý, kdo se mi nevzdal, padl v boji.
V poslední chvíli volali k Hospodinu,
   ale už bylo pozdě, nevyslyšel je.
Jsou smeteni jako nepříjemná špína
   a jako bláto střásl jsem je z bot." (Žalm 18,41-43)
Při čtení těchto slov se nám David může jevit jako bezcitná stvůra, vraždící maniak. Vzpomněl jsem si na situaci, kdy David mohl zabít Saula. Neudělal to. Nechal to na svém Bohu. Nechtěl zabíjet, pokud nebyl v bezprostředním ohrožení života.

     Mne tu ale nejvíc zaujala slova: "V poslední chvíli volali k Hospodinu, ale už bylo pozdě, nevyslyšel je." Mnohokrát jsem slyšel: "Neboj. Mám ještě čas. Teď si budu užívat a až budu cítit, že umírám..." Jenže, nebude pak už pozdě? Boží duch nám různými způsoby ukazuje, co bychom měli udělat už dnes. V listu Židům je rada: "Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!" To nejhorší, co můžeme z Božích úst jednou slyšet, je: "Pozdě!" Proto chci k dnes volat ke svému Bohu. Ještě není pozdě.