Sítě smrti mne ovíjely

David je konečně svobodný a tak má čas vzpomínat. Čekal bych, že začne vzpomínat na velká vítězství, která dosáhl v boji s nepřáteli. Třeba na to, jak se sám postavil proti obrovskému bojovníku Goliáši.

Všichni si o něm tehdy mysleli, že musí být blázen. Pastevec ovcí proti školenému zabijákovi. A přece nakonec obra zabil...

     Myšlenky svobodného Davida se ale ubírají úplně jiným směrem. Vzpomíná jiná vítězství. Ne ta svoje, ale ta, která mu zachránila život – Hospodinova vítězství:
"Smrtelná křeč už sevřela mé tělo,
   strhly mne přívaly děsných a zhoubných vod.
Hladina se nade mnou zavřela jako hrob,
   zrádné sítě smrti mne ovíjely." (Žalm 18,5-6)
Při čtení těchto slov se mi vybavily záběry japonského tsunami, při kterém voda brala vše, co se jí dostalo do cesty. Při těch záběrech mne mrazilo v zádech. Připomněly mi chvíli, kdy jsem jako malý kluk skočil do vody ze třímetrové výšky, přestože jsem neuměl plavat. Když se za mnou zavřela vodní hladina, myslel jsem, že už nikdy nevyplavu. V té chvíli mne "pud sebezáchovy" naučil plavat...
     Vzpomněl jsem si i na Jonáše, který ve své knize popisuje, jak se topil v moři, ve kterém skončil, když jejich loď, na které utíkal před bohem, málem potopila ničivá bouře. Jonáš si myslel, že je s ním konec. Už se loučil se životem...
V tom se najednou objevila velká ryba a spolkla ho. V jejich vnitřnostech pak Jonáš volal Hospodina a vyznal mu svůj hřích. Také David se obrací ve své modlitbě na Boha, i když si nebyl jistý, zda ho uslyší.
"Ve strachu jsem se obrátil na Pána,
   hlasitě jsem volal ke svému Bohu.
   Vysoko v nebi zaslechl můj hlas,
   mé volání se dostalo až k němu." (Žalm 18,7)
Mnohokrát jsem slyšel: "Už se nemodlím. Nemá to smysl. Bůh mne neslyší. Vždyť má modlitba nevyletí ani do stropu!" Spousta lidí si nechala satanem našeptat, že modlitba nemá smysl.
Další zase uvěřili tomu, že by se neměli modlit k Bohu, protože ten je příliš zaneprázdněný. "Modli se raději k Marii," říkají jim jejich rádcové, "a nebo ke svatým, ti mají víc času než Bůh."

     Žijeme na světě, kde je často těžké se dostat až k tomu, kdo by mohl vyřešit můj problém. Když napíšeme dopis, často skončí v koši dřív, než se dostane k adresátovi. Aktivní sekretářka usoudí, že náš problém nestojí za to, aby s ním zatěžovala pana šéfa...
     Jak je to s naší modlitbou? Slyší ji Bůh? David ve své písni zpívá o tom, že jeho modlitba stoupá až do nebe, kde ji slyší samotný Bůh. Stejnou zkušenost v Bibli popisují i jiní lidé. Všichni mají svou zkušenost s tím, že je Bůh slyší. Například autor 116. žalmu začíná svou píseň zvoláním:
"Hospodina miluji; on slyší můj hlas, moje prosby..." (Žalm 116,1)
Bůh slyší naše modlitby. O to nemusíme mít strach. Slyší každé naše slovo, slyší i naše myšlenky a ví o nás úplně vše.

     Je tu ale ještě jedna otázka: "Slyším já Boha ? Dokážu si udělat čas, abych vyslechl jeho odpověď na mé volání?" Když se naučím naslouchat svému Bohu, brzy pochopím, že opravdu slyší každou mou prosbu, každé mé slovo i každý vzdech.