Záplata 1.0. na učebnici dějepisu pro 7. třídy základních škol

Historie probíraná v 7. třídě by měla být uváděna do souvislosti se světovými dějinami. Ne, nejsme středem světa ani hlavní mučedníci. Vyžaduje také odmítnutí obrozeneckých mýtů, které jsou pravdivé asi jako Rukopis zelenohorský.

Nedávno se stal předmětem veřejné debaty otevřený dopis Anny a Emmy, dvou žákyň základních škol, ministrovi školství. Mimo jiné hořekují, že se ve škole opakovaně učí o dávné minulosti, ale ne „o současných dějinách, o komunismu, Hitlerovi, Stalinovi“. Mají pravdu. Dnes se na současné dějiny dostane řada až na konci deváté třídy, v době se již fakticky nevyučuje, chybí na výuku klid. Pozornost žáků je totiž upřena na přijímací zkoušky, exkurze a výlety. Kromě toho je tato látka považována za „zbytnou“, tzn. když se neprobere, tak se přece nic neděje.

V souvislosti s dávnějšími událostmi, které se probírají v 7. třídě (učebnice Dějepis 7, Libor Vykoupil, Robert Antonín, Marie Fejkušová, Nová škola 2018) prosím o uvádění kontextu místních událostí k světovým dějinám (ne, nejsme tady středem světa ani hlavní mučedníci), o korekci obrozeneckých mýtů, což není nic než zaobalený nacionalismus. To vše žákům pomůže v orientaci v dnešním světě. V podstatě ale neobjevuji nic revolučního, tyto věci tak jako tak pronikají do knih, novin, časopisů i publicistických pořadů.

Od doby husitské se pod nánosem tzv. obrozenectví (což podle mě není nic jiného než jazyková uzance bez obsahu; nevím kdo kdy vysvětlil, k čemu a jakému věku by se dalo obrozovat, když žádný předchozí zlatý věk neexistoval) vykládá veškerá místní historie, spory o moc, vládu a majetek mezi šlechtou, církví, panovníkem jako spor Čechů a Němců o jazyk. Současně se v učebnicích dějepisu pro 7. třídy používá klišé …. České království, čeští stavové atd. což je však v intencích současné češtiny obtížně řešitelný lingvistický problém.

Němčina, totiž na rozdíl od češtiny, rozlišovala výraz „Böhme“ ve smyslu obyvatele území bez ohledu na řeč, ale také „Tscheche“, „Deutcher“....., pro osoby mluvící česky, německy, případně dalšími jazyky. Josef Jungmann do svého česko-německého slovníku vydávaného v letech 1834-1839 záměrně nezařadil ekvivalent pro obyvatele Regnum Boemiae (lat. Království české) bez rozlišení řeči jakou mluvili. Situaci vystihuje v tomto kontextu nepřeložitelný výrok Josepha M. Thuna z roku 1845: "Ich bin weder Tscheche noch Deutscher, ich bin Böhme" (Nejsem Čech, ani Němec, jsem .....). Prostě není Čech jako Čech.

Používání v této souvislosti slova český je v podstatě jazykovým imperialismem, který mimo jiné umožňuje nesprávně (lživě) vykládat historii. Právě slova, slovní spojení, řeč, to vše má formující vliv na naše myšlení. Jak mluvíme, tak myslíme a bohužel i jednáme. Pokud sami sebe identifikujeme jako Čechy mluvícími česky, logicky je Česko (České království, České knížectví, Česká republika) „naše“, patří nám roduvěrným Čechům (obraty „naše“ se také opakovaně objevují v učebnici dějepisu). Všichni ostatní, kteří se nevyznačují uvedenými atributy češství, tedy jazykem, vzhledem a zvyky jsou cizorodým elementem, v lepším případě tolerovanými přivandrovalci (kolonisty), v horším nepřáteli, neb toto území již z podstaty pojmenování přece patří nám Čechům, jak bylo řečeno, je „naše“. Cizáci zde nikdy „být doma“.

V této souvislosti stojí za zmínku, že první použití slova Čech pochází až ze 14. století (Jan Rejzek, Etymologický slovník). Možná se používalo i dříve, ale jak říkal s trochou nadsázky jeden historik v diskusním pořadu Historie.cz. My to nevíme, protože tady nikdo neuměl psát a Němcům bylo to co se zde dělo jedno. 

Stále mluvíme o Vietnamcích, i když se zde narodili, česky mluví lépe než kdejaký „pivní flastenec“ a jejich děti v češtině excelují. Hovoříme také o Romech, Židech. A kolik Čechů by o fotbalistovi Theodoru Gebre Selassie prohlásilo, že je Čech? Z tohoto pohledu nezbývá než označovat obě jazykové skupiny žijící na území Regnum Boemiae, a to předtím, než se stalo jazykově homogenní vyhnáním v letech 1945-1946, jako česky mluvící Čechy a německy mluvící Čechy. Tím dáme najevo, že lidé obojího jazyka sem patřili.

Nebo můžeme hledat místo Josefa Jungmanna společné označení pro obyvatele Regnum Boemiae bez rozdílu řeči, např. Bohemi, Bohémové. Používání slova Němec pro německy mluvícího Čecha v období do roku 1945 je krajně urážlivé. I když uznávám, že česky mluvící Češi byli velice úspěšní ve své snaze udělat od roku 1918 z německy mluvících Čechů nacionalistické Němce.

Stejně tak je dětem třeba vysvětlit, že název česká šlechta (v učebnici dějepisu) má zemský význam, tedy že pochází z území Regnum Boemiae, nikoliv jazykový, tedy není tímto označením určeno, jakým jazykem tato „česká“ šlechta mluvila. 

Zde bych chtěl poprosit, aby dětem bylo prozrazeno skutečné jméno města, kde byl upálen Jan Hus. Když se nepoužívá pro defenestraci výraz „oknohod“, tak místo Kostnice by se měli dozvědět skutečné pojmenování, a to Konstanz. Ono se to ale týká i měst například Graz (tzv. Štýrský Hradec), Bautzen (tzv. Budyšín), Venezia (Benátky)…… , ale to spíše patří do zeměpisu.

Měli by se dozvědět, že řešení Jana Husa na Kostnickém koncilu bylo v tu chvíli podružnou epizodou čtyři roky trvajícího jednání, který měl odstranit pro tehdejší společnost zničující schizma v církvi (trojpapežství).

Křížové výpravy z pohledu křesťanů proti heretikům (kacířům) byly obvyklé a  vztah okolního světa k nim nebyl nějak výjimečný (Albigenská, Bosenská, Aragonská křížová výprava). Tím chci říci, že křížové výpravy proti husitům nebyly excesem. Zde si neodpustím osobní poznámku, kdy husité ve své době měli stejnou „popularitu“ jako dnešní tzv. Islamský stát.  

Naštěstí v učebnice dějepisu pro 7. třídu v kapitole o stavovském povstání se již nepíše popravě „27 českých pánů“, když páni byli jen tři, nebyli čeští neb se jich 11 před popravou zpovídalo v němčině jako rodném jazyce.

Bitva na Bílé hoře by neměla být prezentována jako „naše“ prohra s konotacemi zápasu dobra a zla. Co by znamenalo vítězství českého krále Fridricha Falckého v bitvě na Bílé hoře 8.11.1620? Nebo po vítězství stavů, nedopadlo by Česko jako Polsko oslabené až k smrti anarchií způsobené rvačkami šlechty o moc? Po stránce vyznání a jazyka, na obou stranách bojovali katolíci, protestanti, česky i německy mluvící vojáci. Mnoho vůdců povstání Thurn, Anhalt, Hohenlohe a Schlick česky neumělo.

Pobělohorské konfiskace bylo z velké části sebrání toho, co bylo od husitských dob rozchváceno církvi šlechtou a nebylo to nic neobvyklého v dějinách Evropy.

Král Francie Ludvík XIV. vypověděl protestanty ze země a veškeré majetky museli zanechat na místě. Ostatně stejně bylo provedeno vyhnání německy mluvících Čechů po roce 1945. Propadnutí majetku byl trest za přímou účast ve stavovském povstání, ostatní, kteří nebyli ochotni konvertovat, mohli majetek prodat a za tímto účelem se i vracet do země. Po Bílé hoře odešlo 36-40 000 emigrantů, což v poměru počtu obyvatel (3 miliony) odpovídá emigraci před komunisty po únoru 1948.

Ke stavovskému povstání Bílá hora lží - Blog iDNES.cz

Na nástupu absolutistického zřízení po roce 1621 není opět nic výjimečného, ale odpovídá trendům ve většině států tehdejší Evropy.

Vláda rodu nepocházejícího z dané země nebyla neobvyklá nejen v Evropě, ale i v Regnum Boemiae. Začalo to Lucemburky. Na Karla IV vzpomínáme jako na nejvýznačnějšího vladaře, Otce vlasti, jenž on byl Otcem vlasti i německy mluvícím Čechům. Jeho syn Zikmund Lucemburský má kupodivu v české mytologii postavení škůdce národa.   

O našem propojení se Západem mimo jiné značí, že král Regnum Boemiae měl postavení kurfiřta, volitele císaře Říše římské, zhruba od roku 1512 nazývané Svaté říše římské národa německého.