Pro republikány Trump musí být prezidentem, i kdyby USA i svět měli zhynout

Názory Donalda Trumpa konvenující s míněním běžných Američanů, blokování pomoci Ukrajině kvůli intrikám jeho věrných, nutnost potupného škemrání Evropy za schválení pomoci, to vše vede k závěru, že na USA se již nedá spolehnout.

Rusko „převlečené“ za Sovětský svaz vpadlo v roce 1979 do Afganistánu ve vzdálené střední Asii. Přesto americký prezident Jimmy Carter tuto invazi označil „za největší krizi zahraniční politiky, jíž Spojené státy čelí od dob 2. světové války“. Vyzval k bojkotu nadcházejících olympijských her v Moskvě, vyhlásil embargo na vývoz obilí Sovětům, zvýšil zbrojní výdaje, obnovil vojenskou podporu Pákistánu, a zmocnil CIA k akcím proti sovětské armádě.

O 43 let později, bezprostředně po zahájení útoku Ruska proti Ukrajině, zemi ležící v Evropě, sousedící se členy Severoatlantické aliance, současný americký prezident Joe Biden ihned agresora ujistil, že Američané, ani jiné státy NATO za ni bojovat nebudou. Učinil tak navzdory bezpečnostním garancím, které Spojené státy, Velká Británie a Francie poskytli Ukrajině v roce 1994 v podobě Budapešťského memoranda. A jak se dnes asi Ukrajinci cítili při sledování zpráv, že Spojené státy a Velká Británie v noci ze 13. na 14. dubna pomáhali bránit Izrael před iránskými drony a raketami? Zemi, která disponuje moderní protivzdušnou obranou a jadernými zbraněmi, jichž se Ukrajina výměnou za plané sliby zřekla. Spojené státy i NATO jako celek ústy jejího generálního tajemníka Jense Stoltenberga současně hloupě porušily princip „nezaručovat nepříteli, co neuděláme“ a daly Rusku naprosto volný prostor k vraždění. Francouzský prezident Emmanuel Macron se snaží o návrat ke strategické nejednoznačnosti a pohrozil vysláním svých vojáků na Ukrajinu. Jenže situace se opakovala. Místo aby další členové NATO alespoň mlčeli, opět spěchali ujistit Rusko, že oni své vojáky na Ukrajinu nepošlou. Naposledy tuto zbytečnou rétorickou figuru zbabělců a diplomatické faux pas předvedl poradce českého premiéra pro otázky národní bezpečnosti Tomáš Pojar. Na domácí půdě pro vládu tím žádné body nezískal, kapitulanti z ANO se jistě tím nestanou voliči ODS, pouze opět ujistil ruské velvyslanectví, potažmo Kreml, že nálada v Evropě je proti přímé vojenské pomoci Ukrajině. Promeškal šanci o tomto mlčet.

Situace se podobá světu před nástupem Ronalda Reagana do funkce amerického prezidenta. Ustupování Rusku, nedůsledné sankce, křik Kremlem placených klak, tentokrát ne mírového hnutí, ale dezinformátorů, neochota jít do střetu naplno s cílem zvítězit.

Zákon, na jehož základě dostávala Ukrajina do 30. září 2023 od Spojených států pomoc, měl ideové kořeny v aktu o půjčce a pronájmu z doby 2. světové války. Oba vycházely z myšlenky podpory zemí, důležitých pro obranu Spojených států. Návrh prvního „ukrajinského zákona“ byl na začátku roku 2022 jednomyslně schválen v Senátu a poměrem hlasů 417:10 ve Sněmovně reprezentantů. Co se objektivně změnilo, že najednou obrana Ukrajiny nebyla v zájmu bezpečnosti Spojených států a v podstatě titíž členové Kongresu se stavěli proti pomoci? Nic, šlo pouze o vnitropolitické intriky ve Spojených státech. Jenže v dnešních Spojených státech platí, „Trump musí být prezidentem, i kdyby svět, včetně USA, měl zhynout“.

Rusko je pro Západ pořád stejný, ne-li horší nepřítel jako v době studené války a dnes se naskýtá šance porazit jej západními zbraněmi v ukrajinských rukou. Odtržení ruských kolonií na Kavkaze a Sibiři, následujících příkladu 14 svazových republik z roku 1991, by potlačilo agresivní schopnosti Kremlu. A na řešení by svobodnému světu zůstal jen jeden problém, Čína.

Nejhorší jsou lidé, kteří nemají nic v hlavě, protože potom se jim tam může objevit cokoliv. Slova Donalda Trumpa pronesená v prezidentské kampani: „Ne, neochránil bych vás (spojence v NATO). Ve skutečnosti bych je (Rusy) povzbuzoval, ať si dělají, co k čertu chtějí,“ lze přeložit následovně. Já, samozvaný ředitel Zeměkoule, bez ohledu na smluvní závazky, si podle své libovůle osobuji právo někoho pozdvihnou, jiného předhodit ruským hordám. Ve svém nekonečném narcismu je Donald Trump schopen s Putinem uzavřít podobný „deal“ jako byl pakt Hitler-Stalin (resp. Molotov-Ribbentrop).

Pro zajímavost, k aktivace článku 5 o kolektivní obraně NATO došlo jedenkrát v historii. Nikoliv na popud Evropy, ale byly to Spojené státy po útocích 11. září 2000, kdo žádal o pomoc. Názory Donalda Trumpa konvenující s míněním běžných Američanů, několikaměsíční blokování pomoci Ukrajině kvůli vnitropolitickým intrikám jeho věrných, nutnost potupného škemrání Evropy za schválení pomoci, to vše vede k závěru, že na Spojené státy se již nedá spolehnout. Evropa se i za cenu federalizace musí ve vojenské oblasti osamostatnit.

Buď se někdo z vůdců Západu ujme po vzoru Ronalda Reagana vedení nové křížové výpravy za svobodu nebo si válku s Ruskem zasloužíme.