Vezmeme si poučení z krizového vývoje?

Začátek roku 2020 byl cvičením na skutečnou krizi, vojenský konflikt nebo epidemie se smrtností v desítkách procent. Český stát v něm neuspěl. Prokázal obvyklou byrokratickou a organizační nepružnost. Ve válce bychom neuspěli.

Někteří věří, že nebýt geniální vlády a sv. Prymuly, odpadalo by nám maso z kostí a všichni bychom určitě zemřeli. Tento zázrak v podobě záchrany tisíců, ba milionů lidských životů omlouvá naprosto vše a vylučuje jakoukoliv diskusi. či kritiku Jiní se zamýšlí nad tím, zda toto v podstatě neškodné (asi jako zkouška plynové masky v komoře se slzným plynem), ale velice nákladné cvičení by nemělo sloužit k poučení do budoucna, aby se věci dělaly lépe v případě skutečné krize. Já jsem zastáncem druhé varianty.      

Nejpozději v lednu 2020 začala eskalovat situace v čínské provincii Wu-chan. Již v prosinci 2019 upozornila BIS, že Peking začal po celém světě skupovat zdravotnické ochranné prostředky. Když při interpelacích na 28. ledna 2020 padla ve Sněmovně otázka na připravenost Česka na případnou epidemii, odpovědí ministerstva zdravotnictví bylo, že jsme na vše připraveni. Toto plané ujišťování spolu s utajováním skutečného objemu zásob ochranných zdravotních pomůcek zpomalilo přípravy firem i jednotlivců, ať již k zahraničním nákupům nebo ke změně výroby.

Český stát osvědčil obvyklou byrokratickou nepružnost. Tři týdny trvalo, než byla k testování povolána kapacita pracovišť Akademie věd, vysokých škol a soukromých laboratoří. V průběhu celé koronakrize se ji ale nepodařilo celou využít, hlavně z důvodu problémů s řízením odběrů vzorků.  Lihovary čekaly 14 dnů na udělení výjimky k výrobě dezinfekčních prostředků. Zhruba 6 týdnů trval rozjezd „chytré karantény“, resp. než se dostala do stádia, kdy politici tvrdili, že funguje (jejíž idea vzešla od nestátní skupiny Covid19Cz). Dodnes chybí informace o výsledcích, resp. nefunguje a podobá se spíše yettimu. Všichni o ni mluví a nikdo o ní neví.

Ukázalo se, že týmy krizového řízení nemohou fungovat na základě běžné struktury státní správy. Ve výjimečných situacích musí být požádáni o pomoc ti nejlepší manažeři nebo poskytnuta mocenská podpora (zaštítění) ad hoc týmům vzniklým zdola. 

Nákupy ochranných pomůcek byla prováděny ze dvou míst, což komplikovalo hlídání kvality (v každé krizi se zákonitě objeví podvodníci) a organizování distribuce. Ta po určité období probíhala také dvojkolejně. Ke všemu stát ani veřejnost nevěděli, kdo má kde kolik roušek, obleků, brýlí, štítů a respirátorů (a jakých tříd) a zda jsou potřebné na daném místě.

Kooperace státu s domácím průmyslem byla největším problémem krizového období. Ještě 27.března v krizovém štábu nebylo řešena výroba ochranných pomůcek. Teprve v pondělí 30.3.2020 vznikla pracovní podskupina, která se měla zabývat dodávkami z domácí výroby a další 3 dny trvalo, než byly osloveny tuzemské firmy. Situaci, kdy byl přehlížen domácí průmysl, jde přirovnat k válce, ve které budeme čekat na dodávku nábojů a vybavení armády od (ne)přítele a místní výroba zůstane ignorována.

Veřejnost v Evropské unii propadla, někde více, někde méně, hysterii a donutila svoje politiky jednat sobecky. To vedlo k nulové koordinaci členských států ohledně zdravotních opatření, hraničním režimu, sdílení kapacit..... Je také nutné napravit stav, kdy v Unii existuje propracovaný systém výměny údajů u chorob zvířat a rostlin, ale chybí právní základ pro předávání informací o nemocech lidí. (Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nemocí není takovou institucí, není dostatečně zakotveno v unijním právu, nemá pravomoci, dostatečný rozpočet ani personální obsazení).

Měli bychom se více připravovat na nouzi, stanovit doporučenou minimální zásoby potravin a přistoupit k cvičnému krátkodobému vypínání dodávek vody, zemního plynu, elektřiny a telekomunikačních služeb.

Pouze minimum věcí jde předvídat. Nejdůležitější jsou znalosti, pružnost, iniciativa, týmová spolupráce, které rozhodují o úspěchu nebo alespoň minimalizaci škod. V podstatě jde konstatovat, že tak jak je tento stát špatně řízen v normálních dobách, stejně byl špatně řízen i v době krize.

Pokud bychom hodnotili Česko jako autistické dítě, tak známka je za 3. Nic moc se nepokazilo, ničím ani nenadchlo. Jestliže bychom se však měli poměřovat s optimální reakcí na problémy (ne s nějakými státy), tak koronavirové cvičení dopadlo nevyhovujícím způsobem. Je otázkou, zda se nejedná o důsledek našeho mentální nastavení. Možná prostě nic jiného neumíme.