Polemika s názory „soušky“ učitelky na světovou válku

Polemika s článkem "Kdo vlastně vyhrál světovou válku?“ autorů Václava Klause (st.) a Jiřího Weigla (Lidové noviny 30.května 2020), který představuje povrchní obranu nacionalistického pohledu na minulost.

V minulosti mě uspokojovala čočková polévka ze sáčku, zelená brilantina na vlasy a názory Václava Klause (st.). Když jsem si pořídil ženu, která uměla vařit, začaly mi ubývat vlasy a (snad) přibývat rozum, o tyto drobné radosti života jsem přišel. Nejinak tomu bylo po přečtení článku „Kdo vlastně vyhrál světovou válku?“ autorů Václava Klause (st.) a Jiřího Weigla (Lidové noviny 30.května 2020), který představuje povrchní obranu nacionalistického pohledu na minulost. V některých místech si pokusy o ironii autorů přímo říkají o přitakání „ano, tak to je“. Ano, jedná se o téhož Václava Kause st., který v červnu tohoto roku směle řečnil k německým nacionalistům z Alternativy pro Německo, jejíž část sleduje německá kontrarozvědka kvůli napojení na pravicové extremisty.

Historická fakta, kde se stala jaká bitva, kdo tam bojoval, kdo koho a kde zapíchl jsou jen jedna, ale může se měnit jejich interpretace. Ke všemu se věrohodnost faktů s odstupem času snižuje. Takže nevíme, zda existoval Homér, praotec Čech, kolik vojáků padlo na Bílé hoře.... Někdy jsou ale fakta zamlčována nebo nahrazována lží, tak jak to bylo do roku 1989.

Pražským komunálním politikům se podařilo vtáhnou do veřejné debaty zasutá fakta o Pražského povstání v květnu 1945. Sovětská armáda dorazila až po ukončení bojů a významnou pomoc povstání poskytli vlasovci. Nikdo ale nezpochybňoval úlohu Rudé armády při porážce nacismu. Následně dotyčným dali zapravdu historici, kteří dlouho "věděli své", jen neměli takový mediální hlas jako politici a zřejmě ani od odvahu. Pro veřejnost z toho vyplynula nová interpretace konce 2. světové války. Pro některé to ale překvapení nebylo. Ano, jde o interpretaci naprosto odlišnou od té, co učila "souška" učitelka před rokem 1989, a pro kterou plédují oba autoři. Opravdu je zbytečné konstruovat spiklenecké teorie o plánech a záměrech sil, které prý usilují o revizi výsledků 2. světové války. Reintepretace dějin se neděje ani z důvodu omluvit nastolení komunismu po roce 1945 a smýt ze sebe vinu, jak tvrdí autoři. Proč taky? Kdo jen trošku přemýšlí o historii, tak ví, že komunismus si naši předci nastolili sami. Kdo nepřemýšlí, tak je mu jedno co kdo nastolil. Zde autoři míří mimo mísu.

Zajímavé je tvrzení, „že skutečně silné zájmy ohledně naší země mají pouze Německo a Rusko“. V minulosti šlo „zájem“ Ruska pochopit. Bylo geograficky velice blízko Rakousku-Uhersku, protože ovládalo část území (dřívějšího i budoucího) Polska, ukořistěného při jeho trojím dělení. Po roce 1945 zase „převlečené“ za Sovětský svaz sousedilo s Československem, které se pro něj stalo dodavatelem uranu a základnou pro jaderné rakety „tábora míru“. Po roce 1991, kdy se mezi Ruskem a námi nachází Slovensko, Bělorusko a Ukrajina (pominu zabrané území východního Pruska, dřívější Königsberg, dnes tzv. Kalinigradská enkláva) a Ukrajina, od roku 2014 jemu nepřátelský stát a od jeho hranic nás dělí přes 950 kilometrů, jde o velice podivné tvrzení, které si zaslouží povytažené obočí. Zvláště v souvislosti s použitím přítomného času ve výše uvedené větě.

Povzdech, že si nevšímáme, jak „se postupně znovu měníme v protektorát – jen tentokrát Německem dominované Evropské unii“ se oba autoři ocitají pod úrovní slušné debaty, přesněji na úrovni čtení z Protokolů sionských mudrců. Jen místo Žida byl tentokrát dosazen spiklenecký Němec.

Jestliže autorům leží v žaludku rezoluce Evropského parlamentu o tom, že Sovětský svaz byl spoluviníkem 2. světové války, musí si nastudovat, co „souška“ učitelka před rokem 1989 určitě neříkala.  Od podpisu paktu Ribbentrop-Molotov 23. srpna 1939 až do 22. června 1941 Sovětský svaz vzorně plnil úlohu spojence nacistického Německa ve válce se Západem a společně porcovali Evropu. Dne 17. září 1939 vpadl do zad Polsku, které se od 1. září zoufale bránilo právě Německu. Dne 30. listopadu 1939 bez vyhlášení války, kterou zahájil bombardováním civilních měst, zaútočil na Finsko, za což byl vyloučen ze Společenství národů. V červnu 1940 obsadil Litvu, Lotyško a Estonsko a ve stejném roce odtrhl od Rumunska Besarábii spolu se Severní Bukovinou. Na dobytých územích se ihned rozběhly deportace a represe. Stačí si připomenout katyňský masakr 25 000 zajatých polských důstojníků a intelektuálů. Během jednoho roku „vlády“ Sovětského svazu bylo z Pobaltí odvlečeno do gulagů nebo popraveno statisíce jejich obyvatel. Mezitím neustával proud surovin dodávaný spojeneckému Německu. Vzájemná náklonost byla tak velká, že Sovětský svaz se měl stát, vedle Německa, Itálie a Japonska, čtvrtým členem Osy.

V červnu 1941, obě diktatury vedené naprosto srovnatelnými zločinci, zahájily boj na život a na smrt. Jediné rozdíly mezi nimi byly následující:

• Sovětský svaz patřil k vítězům, kteří píší dějiny a nikdo se jich neptá (resp. nesmí ptát),
• manufakturní likvidace lidí prováděná sovětským státem se odehrávala nikoliv v plynových komorách, ale v historii Ruska tradičním způsobem, a to vysilující prací, hladem a zimou,
• vláda bolševiků si vyžádala větší počet obětí než nacismus,
• Anglo-americká vojska nezískala sovětské archivy a neosvobodila, na rozdíl od koncentračních táborů, žádný gulag, aby svět mohl spatřit hrůzy komunistického režimu.  

S autory se dá naprosto souhlasit, že „Němci vraždili, Češi vraždili….. a na nás je tuto svou vinu odčinit, protože Němci a Německo to už tři čtvrtě století údajně vzorně dělají“ (namísto slova údajně patří slovo skutečně). Přesně tak. Vyhánění bylo organizované státem a dělo se za účasti čs. Vojska. Edvard Beneš, z funkce prezidenta k němu osobně nabádal. Známá je jeho výzva k „vylikvidování Němců“ pronesená opakovaně (Praha, Brno) a veřejně. Snaha jej omlouvat, že to prý myslel jinak, je nanejvýš trapná. Představte si pronesení podobné výzvy dnes vůči nějaké rasové nebo náboženské skupině. V průběhu vyhánění bylo zavražděno odhadem Česko-německé komise 15 000 až 30 000 lidí (o dalších trestných činech násilné povahy, krádežích nemluvě) a tyto zločiny do 28.10.1945 čs. vláda zákone č. 115/1946 amnestovala. A ten zákon není Česko dodnes ochotno zrušit. Ještě ke všemu tato jedna z nejodpornějších figur naší politiky se dočkala adorace prostřednictvím zákona. Situace připomíná popírání genocidy Arménu ze strany dnešního Turecka.  

Autoři Václav Klaus st. a Jiří Weigl tvrdí, že v poslední době je často slyšet podobné revizionistické hlasy, že prý již bylo dost omluv Čechů za vyhnání. Jenže ony žádné upřímné omluvy nebyly. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji má na veřejné mínění v podstatě nulový vliv. Souměřitelný s tím, jaký má na ruskou společnost vliv smlouva mezi Ruskem a Českem o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993. Zde je okupace v roce 1968 označena "nepřípustné použití síly" a následný „dočasný" pobyt sovětských vojsk prohlášen za "neospravedlnitelný". A co? A nic. Rusové věří, že čekáme na opětovné na poskytnutí internacionální pomoci. Česká veřejnost ve své většině věří, že vyhnání a ukradení majetku bylo správné a ještě bychom měli od Německa obdržet reparace. Gesta smíření, ke kterým měli odvahu vrcholní představitelé Francie a Německa, z české strany absolutně chybí. Takže až se Sudetoněmecké krajanské sdružení sejde v některém ze sálů Pražského hradu nebo až se prezident s celou vládou pokloní obětem násilí na „vyháněných“ v Postoloprtech, Švédských šancí nebo v Ústí nad Labem (kdy se místo vražd naprosto absurdně jmenuje Most dr. Edvarda Beneš, podle onoho „vylikvidátora“), teprve potom bude uznání viny i na české straně opravdové a konečně se zbavíme běsů minulosti. Nikoliv, že to přesvědčí nacionalisty, ale společnost by viděla, že nejvyšší politici se neuhnou před zlobou a je nastaven jiný směr vnímání naší minulosti a ti, kdo se snaží šířit nenávist jsou exoty.    

Autoři v článku opakují hojně tradovanou tezi o připravovaném „vymazání českého národa z mapy naší země“. Nevěřícně kroutím hlavou, v jedné větě tolik falešných slovíček. Na území dnešního Česka žili Češi, Němci, Slováci, Židé, Poláci a další národnosti. Ti z pohledu autorů nebyli součástí národa? I oni vlastnili domy a pozemky, takže co znamená v tomto kontextu „naše země“? A to říká Václav Klaus st., rétorický zastánce soukromého vlastnictví? 

Ne, Němci Čechy, ale historickou pravdou je, že došlo k „vylikvidování“ německy mluvících obyvatel z území, kde dnes žijeme. Ne, nejednalo se o nějaké rozhodnutí vítězných mocností. Československá vláda dělala co mohla, aby vyhnání bylo hotovou věcí dříve než se mocnosti sejdou. Ostatně, je také nejvyšší čas podrobit kritickému zkoumání zmíněné tvrzení o chystané likvidaci české populace, protože jde o mýtus. Někdy se totiž dojde k překvapivým závěrům. Právě na základě historických pramenů proběhlo nedávno „odsvěcení“ svatých Lidic. Ukázalo se, že týden před vyhlazením Lidic jedna z místních „mučednic“ udala svoji podnájemnici jako židovku. Ta byla zatčena a po deportaci zavražděna v Osvětimi.

V posledku autoři konstruují věčnou a neodčinitelnou vinu Němců pouze na základě toho, že holokaust byl součástí oficiální státní politiky nacistického Německa. Jako by tím navždy, na věky věků ztratili šanci být považováni za normální národ. Mohu říci, že podobnou zášť necítí k Němcům ani Izraelci. Porážkou nacismu, totální kapitulací, poválečnou denacifikací i 75 lety počínání na světové politické scéně je veškerá vina smyta. Proto, jak autoři správně poukazují, už není možné mluvit o německých, ale o nacistických zločinech.