Evropská unie v koronakrizi neselhala

 Unie nikdy nevlastnila fabriky na výrobu roušek, respirátorů a dezinfekce, nemůže organizovat společné nákupy fejků bez atestů a bez potřebných parametrů (tak jako některé české úřady), ani neřídí zdravotnicrví.

Část politiků i komentátorů v obviňuje Evropskou unii, že v koronavirové krizi selhala. Pokud jsou cílem výtek její stálé nadnárodní instituce, jako Evropský parlament a Komise, tak to v žádném případě není pravda. Unie nikdy nevlastnila fabriky na výrobu roušek, respirátorů a dezinfekce, nemůže organizovat společné nákupy fejků bez atestů a bez potřebných parametrů od podvodných firem (tak jako některé české úřady), ani nemá pravomoci v oblasti zdravotnictví či bezpečnosti. I kdyby je hypoteticky měla, dovede si někdo představit reakci veřejnosti na zákaz vycházení přicházející „z Bruselu“?

Zdrojem problémů v koronavirové krizi byla absence společného postupu nejvyšších představitelů a ministrů členských států Unie. Ano, ti selhali každý zvlášť a všichni dohromady. Rada Evropské unie ani Rada ministrů se nesešla (fyzicky ani virtuálně) ohledně sdílení zásob zdravotnického vybavení, lékařských kapacit ani sladění karanténních opatření. Veřejnost v celé Evropě, čest výjimkám, (hlavně Německu, které přijmulo nemocné z Francie a Itálie), totiž propadla naprosté hysterii a v podstatě donutila politiky jednat sobecky, až zvířecky. Jednotlivé státy si místo vzájemné pomoci začaly odklánět dodávky respirátorů a roušek nebo alespoň takto zněly hoaxy a fake news (třeba hejtmanky Středočeského kraje Jermanové o zabavení krajem zaplaceného kamionu s rouškami v Německu).

Bylo také hrozné sledovat zprávy o umírání v Itálii a přitom v Česku byly volné stovky plicních ventilátorů. Reflexy neandrtálce bránícího jeskyni své tlupy spolu s pocitem „my všechno víme nejlépe“, vedl k většinovému názoru, že se od cizích „hlupáků a roznašečů pandaviru“ musíme izolovat. Správná krize přece vypadá tak, že se uzavřou hranice. Pohyb za prací sem a tam přes hranice se přitom z hlediska rizika onemocnění neliší od cesty do zaměstnání uvnitř státu. Uzavírat se mají rizikové oblasti a ne hranice, a to platí při šíření koronaviru i slepičím moru. Toto opravdu Unii rozvolňuje.

Naštěstí u nás ještě není zvykem, že ke správné krizi patří i tanky v ulicích, opozice internovaná na stadionech a Výbor národní spásy složený z plukovníků se slunečními brýlemi na očích.

Měli bychom se stydět za své sobectví v době koronakrize. Výsledkem budiž nutnost daleko hlubší spolupráce členských zemí i v oblasti zdravotnictví. V Unii existuje propracovaný systém výměny informací v oblastech fytosanitární a veterinární bezpečnosti i ochrany spotřebitele. Víme kde a kdy se vyskytla můra tuta absoluta napadající rajčata nebo plíseň olivovníků, ale paradoxně nám chybí mechanismus pro předávání informací o nemocech lidí. Vždyť jenom porovnat evropská čísla o zemřelých bude obtížné.

Určitě se již nesmí opakovat vzájemné blokování zdravotních potřeb a léků. Smluvní dokumenty Evropské unie si zaslouží doplnění o ujednání podobné „článku 5“ Severoatlantické dohody. Po jeho aktivaci by potíže jedné nebo více členských zemí byly považovány za problém celého společenství a museli bychom si všichni pomáhat. Když v těch nejkritičtějších momentech nejsme schopni převzít k léčení nemocné a podělit se o ochranné pomůcky, jak ochotně bychom šli za Itálii, Španělsko nebo Francii do války? Vždyť to jsou naši přátelé.

A hra na vlastním písečku pokračuje. Jak to, že Česko ústy premiéra odmítá ekonomickou pomoc nejvíce postiženým zemím a ještě tvrdí, že musíme z běžného unijního rozpočtu dostat stejně, ne-li více peněz? Co jsme to za ubožáky? To nemáme v sobě špetku hrdosti, že můžeme pomoci? V Irsku oslavovali den, kdyze z příjemců stali plátci. Z čistých dotací z Unie stejně skoro polovinu peněz spolklo pouhých 100 000 "jezeďáků", kteří díky tomu mohou rychleji a více ničit krajinu. Je toto hnusné jednání opravdu nutné?

Zaujala mě také jedna věc. Když se sejdou představitelé Německa a Francie, tak se šíří teorie o diktátu Berlína a Paříže. Když se schází země V4, vzhledem k jejich chování mě nenapadá jiné pojmenování než skupina žebráků, tak to má být v pořádku.

Ze vztahu jde odejít napřímo, ale zbabělci někdy volí taktiku neustálého pruzení, dokud je partner sám neopustí. Abychom se nedivili až zůstaneme „na ocet“. Severokorejská cesta „čučche“ snahy o totální soběstačnost nemíří k prosperitě. Mezi 446 milionů lidmi si dokážeme pomoc lépe něž v státečku o 10 milionech obyvatel.