Kristýnka

Tak mojí Kristýnce už je dvacet pět let. Narodila se první neděli adventní, kolem desáté ráno, v roce 1998 ve slavné porodnici Nábřežní, a když ji Čaroděj vytáhl z břicha ven, suše poznamenal:„Nojo, je to kočka.“ A kočkou zůstala.

Ve svých textech jí důsledně nazývám Kristýnkou nebo Týnkou. Chtěla jsem jí to jméno dát původně, ale její táta s bráchou měli jiné přání a vybrali dobře. Světice, která nad Kristýnkou bdí, rozhodně nebyla pasivní oběť nějakého šílence, ale velmi cílevědomá, moudrá a krásná žena.

Kristýnka se narodila jako nábřežská princezna. Byla sice po porodu trochu tlustá kvůli mé cukrovce a jeden neklidný neonatolog mě strašil parézou lícního svalu, ale potom přišel Čaroděj, sdělil mi, že mhouří jedno oko a má křivou hubu, a hned jsem se uklidnila.

Ale jinak byla opravdu celebrita. Z normálního šestinedělí nás na příkaz ředitele Nábřežní přestěhovali do obrovského apartmá s výhledem na řeku Libavu. Apartmá bylo dvakrát větší než náš byt, trochu tam fučelo vysokými okny, ale přijímat v té adventně vyzdobené kráse poporodní návštěvy byl nezapomenutelný zážitek. Však se také na Kristýnku přišel podívat kdekdo včetně personálu porodnice.

Jenže potom princezna trochu zežloutla, strčili ji pod lampičky, já jsem ji dva dny dostávala jen na kojení a bylo mi smutno. Ale brzy mi ji vrátili a mohly jsme si spolu užít ten darovaný luxus a pohodlí. Táta s bráchou byli v apartmá pečení vaření a jednou denně nás přišel nějakou jedovatostí povzbudit i Čaroděj.

Potom nás s Kristýnkou vykopli do reality, Čaroděj odešel z Nábřežní, já také a vzpomínka na vyhnání z ráje mi dlouho nedávala spát. Velikou útěchu v těch temných časech představovala právě Kristýnka. Byla vždy nesmírně vnímavá a citlivá, a kdykoli jsem ji kojila či houpala, vracela jsem se v myšlenkách zpět do štěstí.

A když jsem poprvé na chvilku odběhla a Kristýnčin tatínek volal, že řve jako pavián, poradila jsem mu po telefonu, ať jí pustí Nohavicu. Poslechl a Kristýnka se uklidnila. Asi si vzpomněla na ty probdělé noci v Nábřežní, kdy se mi neklidně převalovala v břiše a skrz sluchátka v mých uších poslouchala jeho uklidňující hlas. Možná tady začala její láska k tanci.

A teď je Kristýnce dvacet pět let. Je krásná, chytrá a má srovnané priority. Určitě jsem udělala při její výchově mnoho chyb, jako každý rodič, jako každá utahaná samoživitelka bez peněz, která se snaží neflákat děti, práci, psaní a trochu dbát o vlastní zdraví, ale snad jsem špetku dobré práce odvedla. Kristýnka umí říct svůj názor, stát si za svým a ohradit se proti manipulaci i vydírání. Je tvrdohlavá, což je v naší rodině norma, a citlivá, což je v naší rodině prokletí. Výbušná kombinace.

A také úžasně tancuje. Zlobila jsem se, když mi řekla, že šaty, které si nechává šít do nejvyšší taneční třídy, nebudou modré, ale zelené, ale už jsem to překousla. Ty šaty budou nádherné a Kristýnka si barvu vybrala dobře.

A o to přece jde. Poslat do života dceru, která si umí vybrat, za svou volbou si stojí a dokáže se poprat i s kritikou. Je dospělá.

Všechno nejlepší k pětadvacetinám, Kristýnko!