Jak se můj syn stal svým vlastním bratrancem

To není žádná matematická rovnice, Sofokles, Shakespeare ani lord Byron. To je naše rodina! Pravda, některým známým mírně poklesla čelist, někteří ztratili na minutu řeč - ale já mám nového švagra! Důvod k radosti, nemyslíte?  

Včera mi kolem poledne volal syn. Seděla jsem právě v lékařské ordinaci a telefon bryskně zamáčkla. U lékařů nechci být rušena. U lékařů se soustředím na lékaře.

Po patnácti minutách jsem vyšla ven a vyťukla Chumovo číslo.

"Už víš tu jobovku?"

"Jaká jobovka?" Vyděsilo mě, že se něco stalo s Týnou. Jedna, dva... do tří počítat umím...

"Táta si vzal tetu Helenu."

Helenka je má nejmladší sestra. Mám mnoho sester, některé ani neznám. Helenku jsem tak trochu vychovala, narodila se, když mi bylo čtrnáct. Maminka byla pořád v práci, Helenka v mém závěsu.

Rodina, jak známo, je základ státu. Zřídlo inspirace. Říká bible, Shakespeare i pohádky. A což teprve sourozenecké vztahy - když se vyvedou, mají spisovatelé věčně o čem psát.

U nás se vyvedly. Až tak, že jsme si Helenkou vyměnily manžela. Svatba v rodině, to je vždycky radostná událost. Jen mě mrzí, že děti ženicha se o ní dozvěděly zpětně, z hromadné sms. To já až se budu vdávat, půjde mi Týna za družičku a Chum za družbu. A tancovat se bude, namouduši, do rána!

"A mami, mám teď Heleně říkat teto nebo macecho?" ptá se mě dcera a chystá se na opožděný svatební oběd. Doufám, že alespoň koláčky přinese.

"A mami, jsem teď Týnin bratranec a Týna moje sestřenice, nebo se nás pořád týká incest?" ptá se mě syn. Oba máme posvatební kocovinu, kterou jsme si ovšem pořídili za vlastní.

Já mám jasno. Přestanu otci svých dětí říkat "bývalý manžel", stejně se to špatně vyslovuje. Mám přece nového švagra! Už brzy nás čeká soud o svěření nezletilé dcery do mé péče - ta společná nám poslední rok a půl nějak neklape - a já se moc těším, až před právníky oslovím Adama:

"Milý švagře, doufám, že budeš řádně platit alimenty."

Ještě drobná poznámka. Jak už jsem avizovala, moje sestra Helenka se narodila, když mi bylo čtrnáct. Ale co když je to s tím sesterstvím složitější? V naší rodině bylo vždycky všechno trochu šejdrem a co by rodiče neudělali pro dceru, že.

A to by pak můj syn mohl být třeba nevlastním bratrem své vlastní macechy a švagrem svého otce...

A dost. Takhle mystifikovat národ. Nějak si to přeberte a zachovejte naší rodině přízeň.

Nikdy nevíte, kdy se třeba vy stanete svou vlastní tchyní.

PS: Na autobiografickém románu o naší rodině už jsem začala pracovat. Ale zatím to není taková legrace, jak jsem předpokládala. Nu, uvidíme...