Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak jsem pod Komňou stopovala s kolem v ruce

Projela jsem v mládí stopem půlku Evropy. Většinou s bývalým manželem. A ráda na to vzpomínám. Jednou jsme třeba ve Villachu stáli třiadvacet hodin, pak zastavilo auto a odvezlo nás až domů. Jindy jsme do Slovinska pašovali ekologické šampony a dostali za to nocleh a večeři. A nejlepší byla asi naše dvoudenní jízda s mladými izraelskými manželi – zastavili jsme je někde v Rize, projeli s nimi celou severní a střední Dalmácii a jen díky nim poprvé na vlastní oči spatřili Plitvická jezera – zázrak důvěrně známý z filmového Vinnetoua.

Stopování byl nejen užitečný a v našem případě i zcela nutný způsob přepravy. Byly to pro nás zároveň zábava a sport, platily tu a dodnes jistě platí i určité zákonitosti a zcela zvláštní filosofie. Namátkou:

  -  Nikdy nesmíte stopovat naštvaní či pohádaní. Nikdo vám nezastaví. Nejdříve si musíte sednout, promluvit si, hodit se do nálady – pak teprve můžete zase začít mávat na projíždějící auta.

   -  Vždycky je lepší stopovat ve dvou. Kvůli bezpečnosti. I řidiči raději zastavují mladým dvojicím. Tedy   řidiči, kterých se nemusíte bát.

   -  Pokud někde dlouho stojíte, nezoufejte. Pojedete pak možná hodně daleko.

Léta jsem nestopovala. S malými dětmi bych se toho neodvážila, sama se bojím. Jen v opravdové nouzi, když mi ujedou vlak i autobus a já mám někde být přesně na čas, zamávám. Takhle jsme jeli s Chumem a Týnou na svatbu kamarádky - stihli jsme ji tak tak.

V první půli července jsem na kole křižovala Slovácko. Mohl za to kamarád, kterého zaujalo mé sdělení, že tam mířím, nemám peníze, neb muži občas neplatí na děti, a potřebuji zhubnout. Strčil mi pod nos mapku s cementárnami, betonárkami, pískovnami a kamenolomy v okolí Uherského Hradiště, ty jsem měla objet, popsat a vyfotit. Takovou bojovku nevymyslel ani náš vodácký vedoucí Luňák, který zvráceně miloval vysoké a strmé kopce. Kdykoli jsme kamkoli jsme přijeli, stačilo najít očima ten nejvyšší a za hodinu už jsme se na něj drápali. A protože Luňáka jsem zase milovala já, mívala jsem většinou velmi slušný čas.

Hradišťsko je placka. Jenže v mapce byly i dva kamenolomy v Bílých Karpatech. K tomu prvnímu vysoko „ve skále“ jsem vyšplhala v nejparnější den kolem poledne, hladová a žíznivá – v té Bohem zapomenuté vesnici neměli hospodu ani obchod. Spustila jsem se zase dolů do vsi a hledala cestu na hlavní – další kamenolom byl na Komni, čtyři kilometry stoupání. A proč prý jsem na hlavní neprojela přímo z kamenolomu, je tam cesta, divili se vesnčané nechápavě.

Začala jsem znovu šplhat do kopce. Šlapat se to nedalo, jen vést kolo a supět. Nevadí mi pohyb ve vedru, naopak, dělá dobře mým kloubům i páteři, ale tentokrát jsem si zřejmě udělala zátěžový test. Zhruba na úrovni kamenolomu, ke kterému jsem prve dostoupala, právě u spojovací cesty na mě přišla kriza. Na hodinkách půl druhé, nejbližší hospoda čtyři kilometry, přede mnou další kamenolom a prach a vedro a pot a krev. Pokud to tedy přežiju...

Zvuk motoru přijíždějícího náklaďáku mě přiměl zvednout ruku a zamávat. Jen tak, ze sportu, staré reflexy. Auto přibrzdilo a k mému úžasu i zastavilo. „Kam,“ zeptal se veselý řidič, popadl mé kolo jako dámskou kabelku a hodil ho na plošinku za kabinu. „Nebojte, vozím tam i svoje,“ uklidnil mě vzápětí.

Zpola omámeně jsem se vydrápla do kabiny a nevěřila svému štěstí. A to mě provázelo dál. Řidič se poptal na mou trasu, sdělil mi, že jsem blázen, že to nemohu ujet, odvezl mě do druhého kamenolomu, který jsem vyfotila z okna náklaďáku, provezl mě Bílými Karpatami a vysadil v Hluku s přesným plánkem další cesty. Ještě mi povyprávěl o místních pamětihodnostech a svém rodinném životě. Mrzelo mě snad jen to, že je ženatý.

Stihla jsem ten den vyšlapat další drsný kopec na Suchov a strávila krásný večer i noc v Nové Lhotě u své bývalé studentky a jejího tříměsíčního chlapečka. A to jen díky panu Mitáčkovi z Ostrožské Nové Vsi, kterému tímto ještě jednou vřele děkuji.

Pokud ho někdo znáte, moc ho ode mě pozdravujte! Jsem ta Pražačka, kterou i s kolem naložil pod Komňou.

Za rok tam na něj zase zamávám!

 

Autor: Veronika Valíková Šubová | čtvrtek 1.8.2013 18:59 | karma článku: 16,33 | přečteno: 516x
  • Další články autora

Veronika Valíková Šubová

Ošklivost je krása, lež je pravda a nová Miss Alabama.

Hitem internetu posledních dní se stala stopadesátikilová Miss státu Alabama Sara Millikenová. Snad proto, abychom si zvykali na svět, v němž abnormalita je nazývána normalitou a krása ošklivostí.

14.6.2024 v 12:40 | Karma: 36,58 | Přečteno: 1237x | Diskuse| Společnost

Veronika Valíková Šubová

Jak jsem kupovala Cinzano

Tak jsem po několika letech zase v Uherském Hradišti, tedy kousek od něj. Dostala jsem jako dárek nocleh v jednom krásném velkém domě, abych nemusela řešit hotel. Málokde je mi lépe než v této části Moravy.

30.5.2024 v 0:05 | Karma: 17,23 | Přečteno: 693x | Diskuse| Ona

Veronika Valíková Šubová

Kde se vzalo tolik nenávisti?

Odpověď se dnes snaží najít mnozí politici, novináři, mdiální mágové. Proč je společnost rozdělená? Kdo štve lidi proti sobě?

17.5.2024 v 21:10 | Karma: 39,26 | Přečteno: 1910x | Diskuse| Společnost

Veronika Valíková Šubová

Pravidla randění podle babiček

Nějak mi ty sexuální kauzy a skandály celebrit posledních let nejdou na rozum. Zdá se to jenom mně, že se některé slečny chovají značně rizikově?

7.5.2024 v 21:13 | Karma: 32,35 | Přečteno: 1136x | Diskuse| Společnost

Veronika Valíková Šubová

Ještě slůvko o Markétce, Laře a Taťjaně...

Malý dodatek k velké aféře. Literatura je můj domov, literární postavy moji bratři a mé sestry. Píšu o tom mnoho let.

25.4.2024 v 12:50 | Karma: 18,76 | Přečteno: 699x | Poezie a próza
  • Nejčtenější

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Tři dny v práci, poté domů s majákem. Ministr Bek jel záchranářskou uličkou

19. června 2024

Premium Ministerstvo školství proplácí coby přespolnímu politikovi Mikuláši Bekovi (STAN) přes 57 tisíc...

Pravda o střelbě na fakultě. Unikátní rekonstrukce, vrah přišel ve 13:23

17. června 2024

Premium Pravda o střelbě na filozofické fakultě se vynořuje postupně a některé detaily jdou proti tvrzením,...

„Tak dlouho tam ta zrůda byla...“ Zjištění o střelbě na fakultě rozlítila pozůstalé

18. června 2024

Premium Univerzita Karlova i pozůstalí podali stížnosti proti policejním závěrům prosincové střelby na...

Lidé nejvíc věří starostům, ukázal průzkum. Nejméně vládě a Sněmovně

19. června 2024  14:19

Sněmovně a vládě věří podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) 21 % Čechů, z ústavních...

Muž vhodil petardy k sousedovi, který ohluchl. Při vynášení trestu se smál

19. června 2024  14:04

Bujarý silvestr chtěl v roce 2022 slavit Filip Vašica. Jenže kromě toho, že si užíval klasický...

Policisté, zátarasy, dron. Slovenskou vládu v Rimavské Sobotě přísně střežili

19. června 2024  14:02

Pět týdnů od atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica, který se zotavuje ze střelných zranění,...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 464
  • Celková karma 29,16
  • Průměrná čtenost 1667x
Češtinářka a spisovatelka, tisková mluvčí Společnosti učitelů ČJL

Knihy:

Soukromý nebe (2004)  - pohádka o jedné krásné porodnici, rizikových těhotenstvích a lásce v mnoha podobách. A o Čaroději Gralovi, který v té porodnici pomohl mnoha budoucím maminkám.

Češtinářky 1. 9. 2022

Češtinářky jsem psala od roku 2014 do roku 2021. Snad je to román o českém školství, učitelích studentech a literatuře. A témata? Zásadní - láska, přátelství, souboj jedince s mocí a systémem a reakce nadřízených (mobbing a bossing)... V knize si nejvíc cením hovorů o literatuře ve třídách - ani jsem si nemusela moc vymýšlet, moji bývalí studenti vědí. Nejvíc jsem se bála při psaní kapitol o čertech a ďáblech a při učitelských poradách. Nejvíce jsem hlídala slůvka při rozhovorech s Čarodějem. A nejvíc jsem se nadřela při komponování věrohodné Kristovské paralely. Inspirací k ní mi byl skutečný příběh z jednoho gymnázia na Moravě.

Dost jsem si vymýšlela. Ale situaci v českém školství jsem snad zachytila podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 

Kdo se odchyluje, musí často z kola ven. Boj se systémem bývá fatální. A v posledních letech se to zhoršuje...

Moje stránky:
https://www.cestinarky.cz/

mail: ver.valikova@seznam.cz