Projela jsem v mládí stopem půlku Evropy. Většinou s bývalým manželem. A ráda na to vzpomínám. Jednou jsme třeba ve Villachu stáli třiadvacet hodin, pak zastavilo auto a odvezlo nás až domů. Jindy jsme do Slovinska pašovali ekologické šampony a dostali za to nocleh a večeři. A nejlepší byla asi naše dvoudenní jízda s mladými izraelskými manželi – zastavili jsme je někde v Rize, projeli s nimi celou severní a střední Dalmácii a jen díky nim poprvé na vlastní oči spatřili Plitvická jezera – zázrak důvěrně známý z filmového Vinnetoua.
Stopování byl nejen užitečný a v našem případě i zcela nutný způsob přepravy. Byly to pro nás zároveň zábava a sport, platily tu a dodnes jistě platí i určité zákonitosti a zcela zvláštní filosofie. Namátkou:
- Nikdy nesmíte stopovat naštvaní či pohádaní. Nikdo vám nezastaví. Nejdříve si musíte sednout, promluvit si, hodit se do nálady – pak teprve můžete zase začít mávat na projíždějící auta.
- Vždycky je lepší stopovat ve dvou. Kvůli bezpečnosti. I řidiči raději zastavují mladým dvojicím. Tedy řidiči, kterých se nemusíte bát.
- Pokud někde dlouho stojíte, nezoufejte. Pojedete pak možná hodně daleko.
Léta jsem nestopovala. S malými dětmi bych se toho neodvážila, sama se bojím. Jen v opravdové nouzi, když mi ujedou vlak i autobus a já mám někde být přesně na čas, zamávám. Takhle jsme jeli s Chumem a Týnou na svatbu kamarádky - stihli jsme ji tak tak.
V první půli července jsem na kole křižovala Slovácko. Mohl za to kamarád, kterého zaujalo mé sdělení, že tam mířím, nemám peníze, neb muži občas neplatí na děti, a potřebuji zhubnout. Strčil mi pod nos mapku s cementárnami, betonárkami, pískovnami a kamenolomy v okolí Uherského Hradiště, ty jsem měla objet, popsat a vyfotit. Takovou bojovku nevymyslel ani náš vodácký vedoucí Luňák, který zvráceně miloval vysoké a strmé kopce. Kdykoli jsme kamkoli jsme přijeli, stačilo najít očima ten nejvyšší a za hodinu už jsme se na něj drápali. A protože Luňáka jsem zase milovala já, mívala jsem většinou velmi slušný čas.
Hradišťsko je placka. Jenže v mapce byly i dva kamenolomy v Bílých Karpatech. K tomu prvnímu vysoko „ve skále“ jsem vyšplhala v nejparnější den kolem poledne, hladová a žíznivá – v té Bohem zapomenuté vesnici neměli hospodu ani obchod. Spustila jsem se zase dolů do vsi a hledala cestu na hlavní – další kamenolom byl na Komni, čtyři kilometry stoupání. A proč prý jsem na hlavní neprojela přímo z kamenolomu, je tam cesta, divili se vesnčané nechápavě.
Začala jsem znovu šplhat do kopce. Šlapat se to nedalo, jen vést kolo a supět. Nevadí mi pohyb ve vedru, naopak, dělá dobře mým kloubům i páteři, ale tentokrát jsem si zřejmě udělala zátěžový test. Zhruba na úrovni kamenolomu, ke kterému jsem prve dostoupala, právě u spojovací cesty na mě přišla kriza. Na hodinkách půl druhé, nejbližší hospoda čtyři kilometry, přede mnou další kamenolom a prach a vedro a pot a krev. Pokud to tedy přežiju...
Zvuk motoru přijíždějícího náklaďáku mě přiměl zvednout ruku a zamávat. Jen tak, ze sportu, staré reflexy. Auto přibrzdilo a k mému úžasu i zastavilo. „Kam,“ zeptal se veselý řidič, popadl mé kolo jako dámskou kabelku a hodil ho na plošinku za kabinu. „Nebojte, vozím tam i svoje,“ uklidnil mě vzápětí.
Zpola omámeně jsem se vydrápla do kabiny a nevěřila svému štěstí. A to mě provázelo dál. Řidič se poptal na mou trasu, sdělil mi, že jsem blázen, že to nemohu ujet, odvezl mě do druhého kamenolomu, který jsem vyfotila z okna náklaďáku, provezl mě Bílými Karpatami a vysadil v Hluku s přesným plánkem další cesty. Ještě mi povyprávěl o místních pamětihodnostech a svém rodinném životě. Mrzelo mě snad jen to, že je ženatý.
Stihla jsem ten den vyšlapat další drsný kopec na Suchov a strávila krásný večer i noc v Nové Lhotě u své bývalé studentky a jejího tříměsíčního chlapečka. A to jen díky panu Mitáčkovi z Ostrožské Nové Vsi, kterému tímto ještě jednou vřele děkuji.
Pokud ho někdo znáte, moc ho ode mě pozdravujte! Jsem ta Pražačka, kterou i s kolem naložil pod Komňou.
Za rok tam na něj zase zamávám!
