Bacha, letí raketa: paty k epicentru!

Můj známý vznesl na sociálních sítích dotaz, zda máme jako země nějakou protijadernou obranu. A co má dělat v případě, že na Prahu poletí střela s atomovou hlavicí či jiná obluda. Reakce byly rozmanité. 

Někdo mu doporučil, ať čte Danu Drábovou a nešíří paniku, někdo, ať se pravidelně modlí a raduje z každého nového dne. Radikálové ho rovnou posílali ke zpovědi, doporučili vytáhnout ze šuplíků zapomenuté respirátory a posbírat dětské pláštěnky, spočítat kroky k nejbližší stanici metra a hlavně po posledních měsících nečekat žádné včasné instrukce či pomoc svrchu.

Pravda je, že takovou obavu z jaderného konfliktu pociťovala moje generace naposledy na počátku osmdesátých let, kdy vrcholila studená válka a vojska obou táborů rozmisťovala ve střední Evropě a Německu rakety středního doletu, které ty labilnější z nás strašily i ve snu. V hodinách branné výchovy nás tehdy velmi precizně školili, jak se chovat v případě výbuchu, pokud nejsme v krytu. Nohy k epicentru! Hlavu zakrýt! Pozor na tlakovou vlnu! Jakmile je to možné, zbavit se kontaminovaného oblečení a pod sprchu! Hlavně věřit v lepší zítřky a nepropadat panice! Máte u sebe vždycky ručník? To je nesmírně důležité, kdyby naši planetu napadli třeba Vogoni!

Trochu jsem z osmdesátek odskočila k Douglasu Adamsovi a jeho Stopařovu průvodci po Galaxii, ale jaký v tom vlastně bude rozdíl, jestli naši planetu zlikvidují mimozemšťané kvůli stavbě supergalaktické dálnice, nebo si ji zamoříme sami a naší přeživší potomci budou ve vesmíru hledat útulné místo k životu? Protože, přátelé, tohle není recenze na nejnovější dystopické sci-fi, to je jeden z možných scénářů naší budoucnosti. A čím dříve si všechny drastické důsledky jaderného konfliktu připustíme a budeme se našich náčelníků ptát na případné scénáře řešení, tím rychleji se něco řešit začne.

Máme velmi aktivní ministryni obrany a ještě aktivnějšího ministra vnitra. Jako občan, který většinu života pracoval a odváděl daně, i jako matka dvou dospělých dětí očekávám, že pověření vládní úředníci udělají maximum možného, aby občany své země ochránili. Doufám, že se kontroluje stav krytů, ventilací, přístupových i únikových cest. Evidují se ochranné prostředky a léky. Zvyšuje se ostraha jaderných elektráren, přehrad a zdrojů vody. Školí se na státní úrovni i na úrovni zastupitelstev lidé, kteří budou schopni mapovat situaci, vydávat smysluplné pokyny a koordinovat evakuaci obyvatelstva.

Bylo by to v tuto chvíli určitě mnohem užitečnější a potřebnější než hledat a potírat vnitřního nepřítele, mapovat radikalizaci státních úředníků a zkoumat, kolik vyděšených občanů České republiky se přes noc stalo vlastizrádci a kolik z nich má jen velmi podložené obavy z budoucnosti.   

Psáno pro MF Dnes, 14. 10. 2022