Vraždi, ale nepiš verše aneb soumrak poezie pro děti

Takhle prý zhodnotil Neronovu poezii Petronius. Aniž bych si chtěl hrát na arbitera elegantiae, mám při čtení současné poezie pro děti obdobné pocity, snad jen s tím rozdílem, že ti autoři nevraždí, ale jen dělají něco, co neumí.

Jen pro pořádek, citát: „Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu, to ti přeje a tuto poslední přátelskou radu ti posílá Arbiter elegantiae," není autentickým Petroniovým výrokem, ale tato slova mu vložil do úst Henryk Sienkiewicz v románu Quo vadis. Učinil tak s vědomím (myslím tím Petronia), že imperátorův hněv už ho nedožene. Mě sice hněv tvůrců dětské poezie dohnat může, ale žíly si kvůli tomu řezat nebudu. Myslí-li si někdo, že to s tou poezií tak špatné není, je to jistě otázka jeho vkusu, nebo nestrávil jako já více jak hodinu v příslušné sekci jednoho velkého knihkupectví.

V rámci své roztržitosti jsem přišel na domluvenou schůzku o dvě hodiny dříve. Při přemítání, jak s tímto časem naložím, jsem si všiml upoutávky knihkupectví Luxor. Ani nevím proč jsem zabrousil do dětské sekce a následně do podsekce dětské poezie. Prolistoval jsem zběžně první, druhou i třetí sbírku básniček a říkadel a skoro jsem se bál sáhnout po čtvrté. Nakonec jsem si přečetl pěkných pár veršů asi z patnácti knih a odešel jsem z obchodu v lehké depresi.

Jaksi mimochodem; to už jsem seděl v nedalekém baru a zbavoval se té deprese; mi přišla na mysl slova Karla Plíhala o tom, že: „Písnička pro děti musí být veselá, rychlá a o zvířatech (jako by děti neměli nárok na pořádné depresivní blues).“ To je taková plíhalovská nadsázka, ale v jistém smyslu taková norma platí i pro básničky, ovšem ty musí mít ještě něco jiného. Karel Plíhal je ukázkovým příkladem autora rytmicky a rýmově dokonalých, a navíc ještě nápaditých textů, jak zpívaných, tak i recitovaných, a právě zvukomalba je dle mého soudu zcela zásadní podmínkou pro dětskou poezii.

Na poezii jsem tak říkajíc vyrostl, nejdříve na té dětské a posléze jsem četl vše, co mi přišlo pod ruku. Odmalička jsem četl básničky i svým dětem, a to jak cizí, tak i své, které nakonec překročili rámec rodiny a mimo jiné je zhudebněné zpívaly ve sboru moje dcery. To uvádím jen pro to, aby bylo jasné, že mám vskutku k dětské poezii vřelý vztah.

Jsem přesvědčen, že poezie pro děti není méně významná než ta pro dospělé a s takovým názorem se zjevně ztotožňovala většina velkých básníků, našich i zahraničních. Vždy si v této souvislosti nejprve vzpomenu na Hrubínův „Špalíček“, jehož staré, Trnkou ilustrované vydání u nás přežilo tři generace. Nicméně Hrubín byl jen jedním z mnoha. Seifert, Sládek, Halas, Skácel, Nezval, Kainar, Blatný, Žáček, Svěrák či Vodňanský, pro ty všechny a mnohé jiné bylo ctí psát verše pro děti a také si proto na nich nechali náležitě záležet.

Všichni zmínění také ctili a ctí základní, ověřená pravidla pro dětskou poezii. Děti sice možná mají nárok i na depresivní blues, ale osvědčily se spíše básničky kratší, veselé, vtipné a vzorně rytmické a rýmované. Vtip může být hodně individuální záležitostí, ale pravidla rytmu a rýmu jsou zcela jasně daná. Z těžko pochopitelného důvodu se však patrně stala tato kritéria pro současné autory svazující, a tak se vydali cestou jako v „dospělé poezii“, tedy něčím jako básněmi v próze.

Byť jsem spíše příznivcem poezie veršované a rytmické, mám v oblibě i poezii zbavenou těchto atributů, ovšem z vlastní zkušenosti vím, že vytvořit nerytmickou a nerýmovanou báseň tak, aby to pořád byla hezká báseň, potažmo skutečná báseň, je mimořádně těžké a vyžaduje to hodně talentu a invence. Možná to obojí autoři takto pojaté poezie dětské mají, ale nemyslím si, že to dětští čtenáři ocení. Zcela zvláštní kategorií autorů, na které jsem tehdy i posléze narazil, jsou pak ti, kteří se o rým i rytmus pokouší, ale dělají to špatně. To už je snad lepší zkoušet na děti ten prozaický přístup.

Přemýšlel jsem o tom, že zde jmenovitě uvedu několik odstrašujících příkladů, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Není účelem tohoto článku pokoušet se někoho zdrbat, jen jsem chtěl upozornit na určitý trend, který nechápu a nevěřím tomu, že takovouto poezii mají děti v oblibě. Nechci tvrdit, že bez poezie se nemůže zdárně rozvinout osobnost člověka, ale řekl bych, že dobrá literatura člověka kultivuje a poezie to činí určitým specifickým způsobem. Přijde mi trochu líto, že obecná obliba básní je už asi minulostí a jednou z příčin může být vedle jiných druhů zábavy i skutečnost, že si k nim lidé nevytvoří vztah v dětství. A kdyby občas nevycházeli i osvědčení autoři, nebylo by to asi ani divné.

Sluší se jinak v zásadě negativně laděný text zakončit pozitivně. Moc rád tak učiním. V záplavě té z mého pohledu příšerné či nevhodné poezie jsem našel něco, co v tom dobrém smyslu slova splňuje vše výše uvedené. Něco, co mě pobavilo, a co bych bez váhání nadělil svým vnoučatům. Až po přečtení několika básniček mi došlo, dílo jakého autora vlastně čtu, a dost mě to překvapilo. Jednalo se totiž o knížku Janka Ledeckého, kterou moc hezky ilustroval jeho syn Jonáš. Jmenuje se Verše potrhlé a já jen dodám, že nejsou jen potrhlé, ale i nápadité, vtipné, milé, vlídné a mimořádně zpěvné. 

Přeci jenom si na závěr dovolím malou ukázku rozdílného přístupu autora k dětské poezii. Použiji k tomu srovnání úryvek z básničky Janka Ledeckého a básničku Daisy Mrázkové, o které bych vůbec nechtěl tvrdit, že je špatná či ošklivá, ba právě naopak, ale prostě to není prioritně básnička pro děti.

…nejdříve Mrákzová:

Ten bleskový modrý klikyhák

nad potokem vinoucím se mezi keři

to nebyl zázrak

to byl ledňáček

...a pak Ledecký:

Víme, jak se šneci vlečou.
Neposkočí, neutečou.
A už tím tempem napoví,
co nedojde jen oslovi.
Tak vás asi nepřekvapím zprávou,
že na párty pod lopuchem,
z širokého okolí,
sjíždějí se šneci trávou.