Hokejisté prý posílili naši národní hrdost. A k čemu je to dobré?

S národní hrdostí je to podobné jako s vlastenectvím. Obecně pozitivní emoce se dle mého názoru aktuálně projevují spíše negativně, budí nacionální vášně a tím i konflikty.

Sledoval jsem celé hokejové mistrovství, nadšeně jsem fandil a z titulu jsem měl velkou radost. Podotýkám radost, nikoli hrdost, protože na úspěchu hokejových reprezentantů nemám vůbec žádný podíl. Hrdí mohou být na svůj výkon samotní hráči, hrdý může být trenér a realizační tým, kteří mají na triumfu nepochybnou zásluhu. Hrdí mohou být na své syny rodiče, kteří je k hokeji přivedli a všemožně podporovali. Těžko však mohu být hrdý já, jehož „zásluha“ spočívá ve řvaní u televize a hospodského plátna. To jenom tak na okraj k mému chápání slova „hrdost“.

Vlastenectví, které úzce s národní hrdostí souvisí, je jistě obecně pozitivní emoce. Ovšem v době, kdy národ nebojuje o své sebeurčení, o vznik vlastního státu a není bezprostředně ohrožována jeho územní a národní integrita, svébytnost, jazyk, kultura či cokoli jiného, jsou pozitivní pouze ony emoce projevující se jako láska k vlasti, vztah k místům, k blízkým lidem, ke kultuře, k historii, přírodě apod. Projevy vlastenectví a oné národní hrdosti totiž většinou sklouznou k vymezování se – to v tom lepším případě – vůči někomu jinému: sousednímu státu a jeho příslušníkům, menšinám vně státu, nadnárodním institucím apod.

Dovolím si tvrdit, že vlastenectví, které se snadno změní v nacionalismus, je příčinou, nebo jen municí a záminkou pro všechny konflikty, které se staly a dějí, včetně těch válečných. Nacionální vášně nás také odvádí nejen od užitečných a racionálních hodnocení a rozhodnutí, ale i od morálních stanovisek a skutků. Dost se divím tomu, jak představitelé státu v tomto ohledu v pozitivním smyslu spojují naše hokejové úspěchy s národním sebevědomím, hrdostí a soudržností, jako by nestačila jen ona radost z toho, že byl národní tým úspěšný.

Pominu-li skutečnost, že významný sportovní úspěch znevážili proruští kolaboranti v čele s komunistkou Konečnou, tak se ony vlastenecké emoce hodí do krámu i populistickým hnutím, která, když už není jak seriózně argumentovat, tak bez rozpaků zahrají na onu nacionální notu, třeba stupidní argumentací, že když umíme sami vyhrát mistrovství, tak se obejdeme i bez Evropské unie apod. To jsou takové ty zkratkovité bláboly o národním dědictví, národní měně, národním bohatství či národních tradicích. To vše pochopitelně existuje, ale je třeba rozlišovat skutečnou hodnotu s hodnotou domnělou či uměle založenou pouze na tom, že je to naše, české, bez ohledu, jestli to k něčemu je či nikoli. Typickým příkladem může být opuštění národní měny a přijetí eura. O výhodách a nevýhodách se dá seriózně diskutovat, ale argument spočívající v zachování té naší české koruny, protože je to ta naše ČESKÁ koruna, je docela stupidní.

Pochopitelně se nabízí teze, že politika lidi rozděluje a sport je spojuje. Osobně si to úplně nemyslím, a to hlavně s ohledem na nevraživost klubovou i národní, nicméně právě toto mistrovství působilo hodně pozitivně. Hráči i celé reprezentace si vyjadřovali respekt a fanoušci se v tomto ohledu chovali většinou docela civilizovaně. Na druhou stanu sportovní úspěch nemá tu moc smazat společenskou rozpolcenost, která pramení z různých ideologických principů a především různého chápání morálky a cti. Politika lidi rozděluje již ze své podstaty, jde jen o to, aby rozdílnost názorů neměla charakter nenávisti a nesmiřitelnosti, o což by svým jednáním a chováním měli usilovat politikové. Že opak je pravdou, je nabíledni.

Úvahy o stmelování národa skrze sport jsou tak liché. Upřímně nevím, proti čemu (to bývá oblíbenější) nebo pro co by se měl národ spojovat. Tedy dokážu si představit obrušování hran a návrat k racionální politice založené na jasných morálních principech, odklon od absurdního populismu a vymezování se vůči radikálům. K tomu nám ale nepomůže žádný sportovní triumf. K tomu je třeba systematická výchova a vzdělání, stejně tak jako vliv skutečných elit, které musí působit coby vzory a jako moderátoři společenské diskuse, namísto řvounů, provokatérů a pofiderních populistických zastánců lidu.

Hokejový úspěch zapůsobil jako taková droga. Až omamný účinek odezní, budou z jakoby sjednocených fanoušků českého týmu opět zastánci a odpůrci Ukrajiny, lidé chápající nutnost důchodové reformy a ti, kterým vyhovuje zadlužený stát coby dojná kráva, budou tu okamurovci, babišovci, fialovci a také lidé kritičtí, leč nepodléhající různým mámením, lžím a hloupostem. Nic to nemění na tom, že hokej i sport obecně jsou fajn, ale vedle her a chlebu je tu ještě zodpovědnost každého občana za stav této země, její mezinárodní ukotvení i vnitřní poměry. Myslím si, že onu skutečnou národní hrdost bychom mohli pociťovat jen skrze to, že každý z nás přispěje k něčemu obecně dobrému a prospěšnému. Hokejisté mají splněno, my ostatní se nad tím můžeme zamyslet.