Je jedno prastaré pořekadlo. ,,Chléb a hry". Jistě je vhodnější, než ,,kanony a máslo". Obé však stále platí

To zní "Kanóny místo másla!" a platí aktuálně v Rusku, bohužel nikoli v Evropě a podle toho také vypadá naše obranyschopnost. V ní nám vrh oštěpem, ani trefování se černým kotoučkem do branky nepomohou.

Na rovinu. Na pódiu v Praze to byl festival chlastu. Všude bylo tolik děti. Sorry, ale za mě tohle správně není. Nejsme ani takoví příborník na světě v hokeji, jako spíše v tom, kolik toho vylokáme. A úspěšně se nám k tomu daří vést i další generace. A ještě si u toho zapějeme hymnu. S článkem souhlasím. Hezký den

Vy jste pře dětmi nikdy nepil? Moralizovat je jednoduché.

Tak já jsem měla radost, protože kluci hráli fakt dobře. Moc jsem jim ten úspěch přála, ale život jde dál. Jinak s vámi souhlasím. Národní hrdost tohoto druhu vyprchá velmi rychle. Pro většinu lidí jsou tyto události spíš příležitostí k silným řečem a bujarému veselí. Jen málokdo se nechá inspirovat k činům. Nicméně asi to tady tak má být. Každý vidíme hodnotu v něčem jiném. Někdo má potřebu se realizovat a někomu ke štěstí stačí vést řeči u piva. Těžko někoho soudit, když v jeho mokasínách nechodíme. Můžeme to vidět a můžeme díky tomu růst a až povyrosteme dost, aby náš příklad táhnul, pak se třeba dočkáme toho, že se někdo přidá. 😉 Děkuji za blog. 👍

Tak mnozí jsou hrdí, když si střelec nechá puškou rozrazit čelo při jednom výstřelu, motorkář zlomit žebro po pádu z motorky, či potápěč vypadnout z ruky amforu, kterou našel na dně moře.

Už zbývá jen parašutista, co zapomene neotevrit padák....

Hrdost je vůbec zvláštní věc. Dneska je třeba módní, pokud jste zástupcem nějaké minorioty, prohlašovat, že jste hrdý na to, že jste zástupcem této minority. To mi přijde absurdní.

Umelá inteligencia mi dala odpoveď na národnú hrdosť.

"Národná hrdosť:

Hrdosť na národný tím, kultúru, históriu alebo úspechy je dôležitým aspektom kolektívnej identity. Keď národ dosiahne významné ciele, športové víťazstvá alebo iné úspechy, ľudia sa cítia hrdí na svoju krajinu a spolupatriotizmus sa posilňuje. Národná hrdosť udržuje významné okolnosti národného významu živé a nezapadajú do zabudnutia."

To udržování kolektivní paměti na český, resp. československý hokej docela sedí. Dějiny 20. století může historie našeho hokeje ilustrovat celkem přesvědčivě - proces s národním týmem v 50. letech, přelepené hvězdy, Aeroflot...A mám dojem, že aspoň u části fanoušků tyhle okolnosti (i díky rozhovorům/vzpomínkám při MŠ) zapomenuty nejsou.

Tak byly to pro nás takové "malé vánoce" s dárkem, který přinesl radost. Jako většina dárků časem zevšední a zůstane někde zapomenut.

Kdybych mohl, dám deset karem. Sám jsem to vyjádřil ironicky a se zlou jsem se potázal. Navíc mám negativní anotaci s pojmem "národ". Evokuje, že k nám patří jen ti, kdo se tu narodili a mluví naším jazykem. Takové chápání však do značné míry omezuje.

Žádná národní hrdost ve spojitosti se sportem neexistuje. Hokje je zrovna můj nejoblíbenější sport. ALe sport je pro lidi, kteří jej sledují z gauče hlavně brán jako zábava. Stát by chtěl, aby lidé byli hrdí neustále a ne jen, když se někde něco vyhraje. Ta sportovní výhra stejně brzo vyšumí a nálada je zase špatná.

Národní hrdost je skládačka. Je tam mnoho komponent a sportovní reprezentace je jen jedna z částí. Pokud zbytek nefunguje, sport sám to neutáhne.

Výborná úvaha, kterou podepisují.

Letos hráli naši hokejisté - po dlouhé době - výborně. Jsem velmi rád, že MS vyhráli. Předvedli skvělý hokej, skvělé výkony, a to v průběhu celého šampionátu.

Je však tristní, že se český národ dokáže "stmelit", radovat a pociťovat národní hrdost jen v takových chvílích, a to ještě na velmi krátkou dobu. Následné několikadenní "hospodské radovánky" už ovšem s nějakou hrdostí, natož pak úrovní, bohužel nic společného neměly.... i tak ale mnohé opět odhalily.

O snaze některých politiků, kterým na českém národě jinak vůbec nezáleží, zviditelnit se na úspěchu naší hokejová reprezentace raději pomlčím - to se totiž slušně komentovat ani nedá.

Jak víte, komu na čem záleží a na čem ne?