„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“ — William Shakespeare. Týmto citátom som si moc nepomohla asi. Chcela som napísať, že napísané alebo namaľované môže v každom vyvolať iné emócie a podľa mňa o tom umenie je-o emóciach.Že v každom z nás vyvolá inú, alebo že sa nám páči každému iné, je v poriadku.Pre deti sa zrejme ľahšie píše tomu, kto ich má rád a sám v srdci zostal dieťaťom.

Krásné je, když básničky začnou pod vlivem autorů pro děti skládat i samy děti. Jako cca 11letý jsem složil tuto báseň, kterou jsem zaslal do rozhlasové Pionýrské jitřenky - a tam ji k mému obrovskému překvapení odvysílali:

Položila život žížala

Žížalí život celý

Dvě žížalátka plakala

I žížalák ji želí

Neželte žoužel žížalí

Neželte té žoužele

Že žížala má manžela

Je žurnálové želé

Musím dát velkou karmu už jen za zpracování tohoto námětu. Dceři jsem jako maličké psal žertovné básničky na hračky, které měla právě v oblibě i na její aktuální dětské "starosti". Když trochu povyrostla, začali jsme spolu vymýšlet příběhy na vše možné a hlavně nemožné. Stále mám vše schované.

děkuji za karmu i komentář

"Daisy Mrázová" - zřejmě myslíte Daisy Mrázkovou, 1923-2016.

Ledňáčka neznám, podle anotace Písní mravenčí chůvy to byl původně asi samostatný časopisecky zveřejněný veršík s ilustrací (ta je velmi důležitá, ve spojení s obrázkem už to pro děti je) a z podobných drobností z rané tvorby se na samém konci autorčina života vytvořila tahle sbírka.

Mně je Daisy Mrázková blízká díky skvělé poetické knížce Neplač, muchomůrko z 60. let, doprovázené autorčinými ilustracemi.

Měl jsem to štěstí být klukem v šedesátkách a tehdy jsme podle mého názoru dosáhli v dětské tvorbě světové úrovně, mimo jiné se v téhle dekádě objevila skvělá česká škola avantgardního nonsensu, zcela specifická a podle mne už později nedosažená. Myslím tím nejen Mrázkovou, ale třeba Aškenazyho Praštěné pohádky nebo mého oblíbence největšího, Emanuela Fryntu.

Je to z mé strany samozřejmě částečně sentimentalita, ale ty knížky mám dodnes a úryvky si pamatuji - "Prírum - prárum" (Vrzavá pohádka od Mrázkové) nebo "Argus - Baryk - Cita- Dalík ..." (Nová knížka pro děti o chvástavém štěněti od Frynty, vřele doporučuji).

Ano, byl to překlep, který jsem ještě zkopíroval. Ta ukázka se vůbec netýká paní Mrázkové a její tvorby, v podstatě jsem její jméno ani nemusel uvádět. Pouze zcela náhodně na jedné její básničce dokumentuji podstatu toho, na co upozorňuji.

Trochu z jiného soudku: Má žena se kdysi jako členka loutkového amatérského souboru účastnila loutkářského festivalu. Přijeli tam s klasickým repertoárem, ale vedle těch supermoderně pojatých pohádek neměli šanci. Nejvíc je dorazila jedna porotkyně, která jejich vystoupení ironicky ohodnotila slovy: "Vy hrajete jen pro rozzářené dětské oči."

Myslím si, že je to obecný trend: umění, které nadchne znalce, případně "znalce", ale běžný konzument ho nechápe, nudí ho nebo mu přijde úplně pitomé

Nechci tvrdit, že bez poezie se nemůže zdárně rozvinout osobnost člověka, ale řekl bych, že dobrá literatura člověka kultivuje a poezie to činí určitým specifickým způsobem

Zdroj: https://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=79283...

Skvělé, karma

Děkuji