Už jsem tam měl dávno být a brát přitom pěkný balík. Dřel jsem jako kůň a také jsem se staral o kupu dětí. Jsem moc rád, že si pan předseda Babiš myslí totéž.
Sled absurdit spojených s permanentní diskusí o důchodové reformě nebere konce. Klasickou ukázkou nejapnosti je aspekt odchodu do důchodu na základě náročnosti či specifičnosti vykonávaného povolání. Chápu, že každý bych chtěl pobírat důchod od padesáti (a přitom si vesele ještě dvacet let přivydělávat), ale osobně vnímám ony návrhy na dřívější odchod do důchodu u některých profesí jako takovou populisticko – socialistickou snahu zavděčit se „proletariátu“, kterýžto je voličskou základnou levicových a populistických stran.
Vůbec nechápu, proč by měl „havyř“ či „valcyř“ jít do důchodu dříve než učitel nebo lékař. Znám argumenty typu: „tak běž farat do díry, ty hajzle intelektuálská“ a také: „kdyby ses, ty chachare, lépe učil, mohl jsi sedět na zadku v kanceláři“, ale faktem je, že náročnost a devastační vliv různých zaměstnání je něčím těžko měřitelným a také je to u každého jedince velmi individuální. Je jasné, že některé profese nelze vykonávat ani v šedesáti a jiné třeba i v osmdesáti ano, ale to je záležitost, kterou má řešit zaměstnanec, pro kterého je zaměstnání záležitostí volby, a zaměstnavatel, který nastavuje určité podmínky. Stát se má v tomto angažovat jen tehdy, je-li on tím zaměstnavatelem.
A právě svobodná volba je tím aspektem, kterým se liší systém zdravotního pojištění od důchodového systému. Přestože i zdravotní stav je často otázkou volby, respektive disciplíny, a každé zaměstnání nemůže vykonávat na základě vrozených schopností a intelektu každý, tak obecně soudím, že solidární princip je ve zdravotním pojištění správný, ale v sociálním pojištění nikoli. Lidé se sami rozhodují, jakou profesi a jaké zaměstnání budou vykonávat a musí zvážit vedle výhod i různá negativa. Státní zaměstnanci, jako jsou policisté vojáci či hasiči, jejichž služební poměr je specificky limitován, mají nárok na výsluhu, která by ovšem měla být kompenzována vysokým nasazením a také loajalitou.
U fyzicky náročných profesí v soukromém sektoru to musí řešit nějakým způsobem zaměstnanec se zaměstnavatelem, a to třeba výší mzdy nebo garantovanými benefity, což může stát určitým způsobem jen podporovat. V tomto ohledu mi tak přijde nesmyslné, aby byla nějaká povolání spojována s důchodovým věkem, protože by nutně docházelo ke zmatkům, zneužívání nebo ke zbytečné frustraci těch, kteří by se cítili vůči jiným znevýhodněni.
Je patrné, že k neshodám dochází už nyní, kdy je vše jen ve stádiu návrhů a celospolečenské diskuse. Stejně jako v oblasti mezd, benefitů a dotací má asi každý pocit, že právě on má na to či ono právo a cítí se být nedoceněn. Už jsem s trochou nadsázky uvedl konflikt mezi manuálně a intelektuálně pracujícími skupinami občanů, ale klidně by mohli závidět prodavačky zedníkům, dělníci zemědělcům nebo třeba železničáři úředníkům. Onu absurditu může představovat třeba právě úředník, jenž je v „lidovém folkloru“ takovým typickým představitelem darmožrouta, který by neměl mít nárok vůbec na nic a makat by měl až do soudného dne. Myslím si, že mnozí by po osobní zkušenosti s prací exponovaného úředníka uznali, jaká je to u stroje či s krumpáčem v ruce vlastně pohoda.
Je z mého pohledu také naprosto správné, že pro občany narozené po roce 1971 nejsou v odchodu do důchodu rozdíly mezi muži a ženami a nemá na to u žen vliv počet vychovaných dětí. Proč by měly ženy odcházet do důchodu dříve, když mají výrazně vyšší věk dožití a v důchodovém věku obecně lepší fyzickou i duševní kondici než muži, a proč by na to mělo mít vliv mateřství, kteréžto je samozřejmě započítáváno do doby důchodového pojištění? Zdravotní hendikepy, které znemožňují vykonávat nějaké povolání, má pak řešit systém zdravotního pojištění, ze kterého se dle mého soudu zbytečně vyplácí náhrada za naši nezodpovědnost a pak nezbývají prostředky pro ty, kteří volbu neměli.
Částka, kterou aktuální důchodce odvedl během svého života do státní kasy v podobě sociálního pojištění, hrubě neodpovídá částce, kterou v podobě důchodu do smrti pobírá. I kdybychom vzali za bernou minci 28% z částky odpovídající jedné čtvrtině průměrné mzdy platné v roce 2023, tedy cca 3000 Kč (dříve to bylo výrazně méně) a dobu faktického odvodu 30 let, „nastřádá“ si do svého fiktivního účtu průměrně každý našinec něco kolem 1 milionu korun. Z onoho „účtu“ ovšem vybere, vezmeme-li čerpání po dobu 15 let (důchod od 65 let, dožití 80 let a průměrná výše důchodu 20 000 Kč), cca 3,5 milionu Kč, tedy trojapůlnásobek vložené částky.
Každý soudný občan by měl chápat, že je takový systém i s ohledem na zvyšující se počet starobních důchodců neudržitelný, a každý alespoň trochu zodpovědný politik by měl uvažovat o změně, která by udržitelná byla a v tomto smyslu by se měl také prezentovat. Pokud nějaký populistický tlučhuba hraje na notu nezodpovědné a funkčně negramotné části společnosti tím, že hovoří o dřívějším odchodu do důchodu, aniž by současně připouštěl výrazně větší spoluúčast občana, je čirým bláznovstvím někomu na takovýto špek skočit.
Slyším-li pak na různých demonstracích frustrované občany vykřikovat, že oni, když poctivě pracovali a vychovali děti, mají přeci nárok jít do důchodu brzy a mít se v něm sakra dobře, říkám si, že si patrně stále neuvědomují, že poctivá práce by měla být samozřejmostí, stejně jako řádná výchova dětí. Měli by také chápat, krom toho, že to je těžko měřitelné, že tyto aspekty nemají být vnímány jako něco mimořádného a hodného odměny a že stát není jejich opatrovníkem a dojnou krávou, ale pouze institucí, která má každému umožnit, aby se sám o sebe mohl dobře postarat a starat se má jen o ty, kteří z ne vlastní viny tu možnost nemají.
https://zpravy.aktualne.cz/finance/babis-sestreli-duchodovy-strop/r~5e64b8f8693a11e6bff10025900fea04/
https://www.mpsv.cz/socialni-pojisteni
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2447481
https://www.mpsv.cz/-/drivejsi-odchod-do-duchodu-pro-narocne-profese-zvyhodneni-pro-pracujici-duchodce-mpsv-odesila-na-vladu-duchodovou-reformu
