Tristia

Pojem "elegie" se mnohým z nás ihned spojí s římským básníkem Ovidiem a Karlem Havlíčkem Borovským. Tento žánr je však v klasické i moderní literatuře a hudbě rozšířen více, než se obecně předpokládá.

Básnická abeceda 16.díl: Elegie

Elegie neboli žalozpěv je literární nebo hudební dílo, které má smutný, zadumaný a často i melancholický charakter. Námětem může být smutek nad smrtí blízké osoby, nad ztracenou láskou, mládím, vlastí a podobně.  V antice to však byly i angažované, politicky motivované básně.  Elegie jsou většinou žánrem lyricko-epickým, přičemž lyrickými pasážemi jsou vyjadřovány emoce smutku a stesku, epické části pak většinou líčí okolnosti, za kterých k oněm smutným událostem došlo.

Elegie, jak už bylo řečeno, byly velmi oblíbené ve starověkém Řecku a zvláště pak Římě, kde kromě své angažované podoby plnili i funkci smuteční. Nejslavnějšími elegiemi té doby je souborné dílo, které má pojmenování formy přímo ve svém názvu -  Ovidiovy Žalozpěvy. V té době, na přelomu letopočtu, již velmi populární básník, který doposud psal většinou milostnou poezii, v těchto básních vyjadřuje smutek z odloučení od svých blízkých a svého města poté, co byl vypovězen císařem Augustem do Tomidy na pobřeží Černého moře.

Českou paralelou tohoto díla jsou Tyrolské elegie Karla Havlíčka Borovského napsané ve vyhnanství v Brixenu. Přestože Havlíčkova elegie je, jako celé jeho dílo, plná sarkasmů a alegorií, je i z ní cítit smutek z odloučení.

Žalozpěvy (neboli lamentace) nalezneme také v biblické literatuře, konkrétně v Knize Jeremjáš a Pláč.

Z mnohých autorů píšících v této formě stojí jistě za zmínku v moderní české poezii cyklus básní Jiřího Ortena Elegie, jejichž spojujícím prvkem je prožitek básníkovi nešťastné lásky. Elegiemi jsou i mnohé písňové texty a básně Karla Kryla psané v nedobrovolném exilu.

 V klasické hudbě je oblíbená Sukova Elegie pro klavír, housle a violoncello či Janáčkova Elegie na smrt dcery Olgy. V současné hudbě stoji za zmínku album Soukromá elegie Luboše Pospíšila.

Vyhnanství slavných básníků je zpracováno i v přiložené básni, byť se zde jedná o trochu jiný exil.

Tristia

U stolu sedím,

poslouchám kroky z ulice

 a skřípání tramvají.

Nikdo mne nedrží  - o nikom nevím,

v oknech tu mříže nemají

a nejsou tu zámky ani petlice.

Sedím tu celé měsíce,

jako bych jinde nesměl být

a volně odcházet mne nechají,

protože podvědomě tuší,

že všechny cesty déle trvají,

než doba, co ještě mohu žít.

Na cestu zpět mám od Ariadny nit

a lodě kotví v Tomidě i na Krymu.

Když nad Brixenem ledy roztají,

tak přes Brenner se domů nechá jít

a po radiových vlnách z Mnichova

přeplavat mohu českou kotlinu.

Když vzdušné cesty pominu,

nedbaje na císaře ani cara,

a soubojům budu-li se vyhýbat,

vydržím doufat do jara,

že z vyhnanství se navrátím

už příští léto snad.