Pojem "elegie" se mnohým z nás ihned spojí s římským básníkem Ovidiem a Karlem Havlíčkem Borovským. Tento žánr je však v klasické i moderní literatuře a hudbě rozšířen více, než se obecně předpokládá.
Básnická abeceda 16.díl: Elegie
Elegie neboli žalozpěv je literární nebo hudební dílo, které má smutný, zadumaný a často i melancholický charakter. Námětem může být smutek nad smrtí blízké osoby, nad ztracenou láskou, mládím, vlastí a podobně. V antice to však byly i angažované, politicky motivované básně. Elegie jsou většinou žánrem lyricko-epickým, přičemž lyrickými pasážemi jsou vyjadřovány emoce smutku a stesku, epické části pak většinou líčí okolnosti, za kterých k oněm smutným událostem došlo.
Elegie, jak už bylo řečeno, byly velmi oblíbené ve starověkém Řecku a zvláště pak Římě, kde kromě své angažované podoby plnili i funkci smuteční. Nejslavnějšími elegiemi té doby je souborné dílo, které má pojmenování formy přímo ve svém názvu - Ovidiovy Žalozpěvy. V té době, na přelomu letopočtu, již velmi populární básník, který doposud psal většinou milostnou poezii, v těchto básních vyjadřuje smutek z odloučení od svých blízkých a svého města poté, co byl vypovězen císařem Augustem do Tomidy na pobřeží Černého moře.
Českou paralelou tohoto díla jsou Tyrolské elegie Karla Havlíčka Borovského napsané ve vyhnanství v Brixenu. Přestože Havlíčkova elegie je, jako celé jeho dílo, plná sarkasmů a alegorií, je i z ní cítit smutek z odloučení.
Žalozpěvy (neboli lamentace) nalezneme také v biblické literatuře, konkrétně v Knize Jeremjáš a Pláč.
Z mnohých autorů píšících v této formě stojí jistě za zmínku v moderní české poezii cyklus básní Jiřího Ortena Elegie, jejichž spojujícím prvkem je prožitek básníkovi nešťastné lásky. Elegiemi jsou i mnohé písňové texty a básně Karla Kryla psané v nedobrovolném exilu.
V klasické hudbě je oblíbená Sukova Elegie pro klavír, housle a violoncello či Janáčkova Elegie na smrt dcery Olgy. V současné hudbě stoji za zmínku album Soukromá elegie Luboše Pospíšila.
Vyhnanství slavných básníků je zpracováno i v přiložené básni, byť se zde jedná o trochu jiný exil.
Tristia
U stolu sedím,
poslouchám kroky z ulice
a skřípání tramvají.
Nikdo mne nedrží - o nikom nevím,
v oknech tu mříže nemají
a nejsou tu zámky ani petlice.
Sedím tu celé měsíce,
jako bych jinde nesměl být
a volně odcházet mne nechají,
protože podvědomě tuší,
že všechny cesty déle trvají,
než doba, co ještě mohu žít.
Na cestu zpět mám od Ariadny nit
a lodě kotví v Tomidě i na Krymu.
Když nad Brixenem ledy roztají,
tak přes Brenner se domů nechá jít
a po radiových vlnách z Mnichova
přeplavat mohu českou kotlinu.
Když vzdušné cesty pominu,
nedbaje na císaře ani cara,
a soubojům budu-li se vyhýbat,
vydržím doufat do jara,
že z vyhnanství se navrátím
už příští léto snad.
